Prosíme vás, abyste nekopírovali obsah blogu.

Bez souhlasu autorů

(Je to otázka vašeho vlastního bezpečí ;D )

Sweet or Danger 18 Konec

22. dubna 2017 v 20:37 | Elvírka

Sweet or Danger

18 Konec





JungKook stál na ulici a smál se na mě, vypadal jako by se mu hrozně ulevilo.

"Co tu děláš?" Zeptala jsem se ho pořád jsem nemohla uvěřit, že ho vidím.

"Konečně jsem tě našel, čekám tu už docela dlouho. No co myslíš? Odešla jsi jen tak, bez rozloučení, tak co bych tu asi tak dělal?" Naklonil hlavu na stranu a usmál se jako snad ještě nikdy.

"Noooo.... Věděla jsem, že kdybych vám to řekla tak mě nenecháte jít. Určitě by jste mě přemlouvali." Sklopila jsem provinile hlavu a čekala, že se naštve.

"To máš pravdu, ale nepřijel jsem tě přemlouvat."

"Vážně?" Zvedla jsem překvapeně hlavu.

"Tak proč jsi tady?"

Začal se nervózně rozhlížet kolem a přešlapoval na místě.

"Nemáš něco k pití? Už mám docela žízeň." Pousmál se nakonec, ale já věděla, že to dělá schválně. Proč mi nechce říct proč vlastně přijel? Vzala jsem ho k nám domů, kde už čekala mamka a zvědave si Kookieho prohlížela. Jen při pohledu na nic jsem poznala že se jí Kookie zamlouvá. Celou dobu se trápila tím, že nemluvím a bála se, že zůstanu sama. Teď najednou jsem se vrátila, mluvím a ještě k tomu za mnou přijel kluk. Bylo toho na ní moc najednou, ale přesto byla ráda. Nechtěla jsem jí tu radost hned kazit.

"Dobrý den." Kookie mamku pozdravil a uklonil se hned jak jí uviděl.

"Dobrý den, přijel si za Seol Hee? Jsem ráda, že má v Seoulu nějaké přátele. Opravdu moc ráda tě poznávám." Mamka mu podala ruku a byla štěstím bez sebe. Zvědavě tikala očima na něj a pak na mě a pak si odkašlala.

"Ehm Ehm... No, já půjdu vedle k sousedce. Určitě si máte co povídat." Naposledy se na Kookieho usmála a vypařila se rychlostí blesku.

"Tvoje máma ti musí hodně věřit, když tě tu nechá se mnou o samotě." Zasmál se a posadil se na židli.

"No... To je celá ona, nejspíš mě bude chtít co nejdřív provdat." V tu samou chvíli se Kookie zadusil vodou co právě pil a vyprsk jí. Byla jsem smíchy bez sebe.

"Provdat??"

"Dělám si srandu." Smála jsem se dál a podala mu utěrku aby se mohl osušit.

"Tak povídej, proč jsi přijel?" Stála jsem dál od něj a opírala se o kuchyňskou linku.

"Já... Já.... Musel jsem tě vidět, hned jak jsem se dozvěděl, že jsi pryč. Bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím." Upřel na mě svůj pohled.

"Ale to přece... To... To nedává smysl." Přemýšlela jsem nahlas.

Pomalu se zvedl a šel přímo ke mě. Než jsem se vzpamatovala, stál tak blízko, dělili nás jen milimetry. Podíval se mi zpříma do očí a zhluboka se nadech.

...................................................................................................................................

Mezitím Taehyung konečně vystoupil z autobusu. Celou cestu myslel jen na to, že musí Seol Hee najít dřív než JungKook. Cestou se snažil napomínat řidiče aby jel rychleji. Přestal s tím až ve chvíli, kdy ho chtěl řidič vyhodit z autobusu. Pořád si představoval jak je najde spolu a to ho uvnitř užíralo ještě víc.

Rozhlížel se kolem a nechtěl ztrácet čas. Rozeběhl se do jedné z ulic, potom do další a další.

"Takhle to nejde, musím se neěkoho zeptat.Jinak jí nikdy nenajdu."

Otáčel se kolem sebe a všiml si jedné paní, která právě vcházela do jednoho z domů. Hned jí vyšel naproti a doufal, že bude o Seol Hee něco vědět.

"Promiňte..... Paní můžu se vás na něco zeptat?" Zavolal na ní a paní se polekaně otočila.

"S čím ti můžu pomoct?"

"Neznáte Seol Hee? Nebydlí tu někde poblíž?" Viděl ženy zaražený výraz.

"Seol Hee?" Opakovala po něm a prohlížela si ho od hlavy k patě.

"Ano." Kývl udýchaně.

"To je moje dcera. Ale už tu jednu návštěvu má." Odpověděla nejistě.

Cože?! On už jí našel? A je s ní? Co když jsou spolu sami??? Musím je rychle najít! Pomyslel si pro sebe.

"Ano, já vím. JungKook, to je můj kamarád. Hledaly jsme ji společně." Usmál se a doufal, že mu její mamka uvěří.

"Ah, opravdu? No, jsou u nás doma. Tanhle, vidíš ten dům? Klidně jdi dál, není zamčeno." Ukázala směrem ke svému domu a rozločila se s ním.

"Děkuji." Tae se uklonil a vyběhl k domu na který ukazovala. Měl neuvěřitelní štěstí, že ji našel tak rychle. Vyběhl těch pár schodů a vešel do domu. Hned ve na chodbě se ale zarazil.

Uslyšel jejich hlasy a chtěl slyšet o čem mluví. Zvědavost mu nedala a nahléhl za roh aby na ně dobře viděl. Krev se mu vařila v žilách, když je viděl stát tak těsně u sebe, hledíc se jeden druhému do očí.

....................................................................................................................................

"Chodila jsi s Taem, nemohl jsem nic říct. Celou tu dobu jsi mě měla jsen za přítel, ale já zž nechi být jen přítel. Nemůžu. Chci tě mít u sebe a už tě nikdy nepustit. Já ti nikdy neublížím jako on. Nikdy tě nebudu brát jako samozřejmost a nikdy tě neopustím. Věř mi."

Sledoval její nejistý pohled a začal se k ní pomalu naklánět. Chtěl jí konečně držet ve svém náručí a políbit jí. O tom tajně snil celou tu dobu a teď to měl nadosah ruky.

Ale právě v tu chvíli se dovnitř vřítil Taehyung.

"Ty hajzle!" Než se Kookie stihnul otočit, už mu přistála první rána na obličeji.

Odstrčil Kookieho, chytil mě za ruku a stáhl mě za sebe. Nezmohla jsem se vůbec na nic. Nechápala jsem kde se tu Tae najednou vzal. Nechápala jsem proč se tu vůbec ukázal.

"Co si to vůbec dovoluješ? Seol Hee je moje!!!" Řval na celý dům.

Kookie mu chtěl něco říct, ale to už mu přiletěla další pěstí. Tae se už nehodlal držet zpátky a bušil do Kookieho hlava nehlava. Kookie se vůbec nebránil, klidně se nechal od Taeho mlátit.

Nezmohl se na žádný odpor a já to jen zděšeně sledovala. Sledovala jsem jak Tae buší do Kookieho jako by z něj chtěl vymlátit duši.

"Dost..." Špitla jsem tak, že mě nebylo slyšet.

Tae nepřestával, dál bušil do Kookieho a zahrnoval ho hromadou nadávek. Přirazil Kookieho ke zdi a pokračoval ve svém výlevu zuřivosti.

"Dost... Dost.... DOST!!! PŘESTAŇ UŽ!" Zařvala jsem nakonec, chytila jsem Taeho za mikinu a vší silou co jsem měla ho odstrčila stranou. Kookie se ihned sesunul k zemi a se skrvaveným obličejem sledoval Taeho.

"Co si myslíš, že tu vůbec děláš? Příjdeš ke mě domů, někoho si tu klidně zmlátíš a prohlašuješ, že jsem tvoje? SEŠ MORMÁLNÍ?!" Řvala jsem na něj se slzami v očích.

Udýcháný Taehyung konečně spustil oči z Kookieho a podíval se na mě.

"Seol Hee... Já..... Přijel jsem, protože.." Spustil, ale nenechala jsem ho domluvit.

"Mě vůbec nezajímá, proč si přijel! Nechci tě už nikdy vidět! Vypadni!" Ukázala jsem směrem ke dveřím a slzy mi stékaly po tvářích. Taehyung nechápal, proč chci aby odešel. Vůbec mu nedocházelo, že to není to co jsem od něj chtěla.

"ŘEKLA JSEM VYPADNI!" Zařvala jsem na něj znovu, když se ani nehnul. Teprve poté se ještě jednou nenávistně podíval na Kookieho, naštvaně vyšel z domu a bouchl za sebou dveřmi.

"Jsi v pořádku? Počkej, ošetřím ti to." Sebrala jsem lékárničku, klekla si k němu a začala mu ošetřovat rány v obličeji. Stačili jen letmé doteky dezinfekcí a pokaždé bolestně zasyčel.

"Proč jsi se nebránil? Máš přece větší sílu než on." Kookie se slzami v očích se na mě podíval.

"Copak to nechápeš?" Nechápavě jsem zakroutila hlavou, ale on si jen povzdechl.

"Ano, jsem silnější. Ano, mohl jsem se bránit a ukončit to dřív než to začalo. Ale copak jsem mu mohl ublížit? Jak bych to mohl udělat, vždyť je to můj milovaný hyung. Nikdy bych si to neodpustil." Znovu si povzdychl.

Sklopila jsem hlavu k zemi a začala jsem brečet. Ucítila jsem jeho dotek na své tváři, podívala jsem se na něj a on se na mě i přes všechnu bolest znovu usmál.

"Jdi za ním." Řekl nakonec smířeně.

"Co?"

"Slyšelas mě, jdi za ním. On tě opravdu miluje, kdyby ne, tak by sem nepřijel. Ještě nikdy se kvůli holce nepral, ještě nikdy jsem ho takhle neviděl. Opravdu tě musí hodně milovat. A ty jeho přece taky." Vyvalila jsem na něj nevěřícně oči.

"Já? Pro.. pro.. proč bych ho ještě milovala? Jak jsi na to přišel?"

"Kdyby ne, nebrečela bys tu. Vidím ti to na očích, po tom všem jsi ráda že přišel. Pořád ho miluješ. Já jsem v pořádku, jdi za ním." Odstrčil mě od sebe a já se postavila.


Mám jít, nebo mám zůstat tady s Kookiem? Kde mám jistotu, že když půjdu tak mi Tae znovu neublíží? Kde mám jistotu, že se nic z toho nebude opakovat?

Moje hlava se rozhodla zůstat tady a postarat se o Kookieho, ale moje srdce už mě vedlo ven z domu. Stála jsem na ulici a rozhlížela se kolem, jenže Tae nikde.

"Odešel před chvilkou, kam mohl tak rychle zmizet?" Skousla jsem si ret a šla se podívat rovnou na zastávku. Stál tam! Stál zády ke mě a ani se nehnul. Byla to jen vteřina než jsem se rozhodla jestli mu odpustím. Přiběhla jsem přímo k němu a zezadu ho objala.

Škubl sebou jak se lekl a chtěl se vyprostit z mého sevření, jenže jí se k němu přitiskla ještě víc.

"Počkej... Zůstaň chvíli takhle, prosím." Poznal můj hlas a přestal se bránit.

"Slíbíš mi, že se změníš? Že mě nepodvedeš a ani mi nijak neblížíš? Dokážeš mi tohle slíbit?"

Tae stál bez hnutí přikovaný k zemi. Přitisknutá k němu jsem slyšela jeho srdce, každý jeho nádech a výdech. Bylo to možná naposledy co jsem u něj takhle blízko a tak jsem si chtěla tuhle chvíli zapamatovat. Vnímala jsem jeho vůni, teplo jeho těla.

Najednou se vyškubl z mého objetí, otočil se ke mě a přitistk mě k sobě tak pevně, že jsem sotva popadala dech.

"Nikdy.... Nikdy už ti neublížím. Přísahám, protože od teď jsem jen a jen tvůj. Nikdo jiný pro mě neexistuje." Jeho slza padla na mou tvář a já se na něj podívala. Ten okamžik si budu pamatovat do konce života.

Dal mi ten nejvášnivější a nejvroucnější polibek, jaký mi kdy mohl dát. Přitiskla jsem se k němu a zapomněla na všechno co se mezi námi stalo. Společně jsme se vrátili za Kookiem a ten to přešel jako by se to nikdy nestalo.Nakonec jsme se všichni tři společně vrátili do Seoulu.

Já a Tae jsme začaly úplně od začátku a zatím je vše tak jak má být :-)
 

Kvůli tobě

16. února 2017 v 20:03 | Seeg |  Oneshoty



"Tomu nevěřím…" řekl YoonGi a zakroutil hlavou.
"A důvod, proč bys tomu nevěřil?" zeptala se ho YoonJi.
"Prostě… nevěřím tomu, že by s tebou Jimin začal chodit. Nikdy se mi nezmínil o tom, že by tě měl rád… Stačí ti to jako důvod, sestřičko?"
"Nevím proč by se ti o tom měl zmiňovat…" prohodila při odchodu z garáže YoonJi.
YoonGi si nasadil helmu, nasedl na motorku a vyjel. Jel k NamJoonovi domů, kde se běžně scházeli. Když tam dojel, už na něj čekali Jin, Tae a NamJoon.
"Kde jsi takovou dobu?" křiknul NamJoon, když YoonGi vešel.
"Naaah… YoonJi mi chtěla něco říct…"řekl otráveně a sednul si ke klukům.
"Aaaa … To muselo být důležitý, co?" zasmál se NamJoon a potom si lehnul na Jinův klín. Jin ho začal hladit po hlavě NamJoon začal usínat.
"Jak dlouho už jste vlastně spolu?" zajímal se YoonGi při pohledu na ně.
"Teď to byly čtyři roky. Proč se ptáš?" řekl Jin a tázavě se na něj zadíval.
"No… Jen… Jsem byl zvědavý."
Asi hodinu vedli nijak důležitý rozhovor a potom Tae musel do práce.
"Co se stalo?" zeptal se Jin. YoonGi se na něj chvíli koukal, než mu odpověděl.
"Co by se dělo?... Nudný život jako vždycky…" zamumlal YoonGi.
"Nedělej blbýho. Mluv," odsekl Jin a čekal co mu řekne.
"YoonJi… Jimin začal chodit s YoonJi…" řekl YoonGi sklesle a napil se piva.
"Proč by to dělal? Nikdy se o YoonJi nezajímal tímhle způsobem," divil se Jin.
"Jo…"šeptnul YoonGi. Jin to slyšel a hned pochopil.
"Ale to není důvod tvé nálady, co?" pozvedl jedno obočí.
"Ne. Ne to není," přitakal YoonGi.
"Jak už je to dlouho?" zeptal se ho NamJoon, o kterém si mysleli že spí.
"Dlouho… Skoro dva roky…" pousmál se a zase se napil.
"To jsi to před námi dokázal utajit dva roky?!" divil se Jin. YoonGi i NamJoon se zasmáli.
"Nestál jsem o to, abyste to věděli… Aby to kdokoli věděl," zvednul se, aby vypnul rádio.
"Počkej… Proč? Mohli jsme ti poradit. Pomoct ti, kdybys chtěl," divil se Jin dál.
"Jine, počkej chvilku… YoonGi, proč jsi to neřekl aspoň jemu? Neměl bys mu to říct?" promluvil NamJoon, teď už sedící.
"To určitě. Abych tím ublížil jak našemu přátelství, tak YoonJi… Ne, děkuju,"
"Proč bys tím měl zničit vaše přátelství? To by Jimin nikdy nedovolil a ty to moc dobře
víš," křiknul zničehonic Jin.
"Sice nemám tušení proč mu to nechceš říct, ale když mu to neřekneš, neuleví se ti a nezjistíš, jak na tom jsi," řekl NamJoon během umlčování Jina.
"Když se tak na vás dva koukám, radši už půjdu. Nechci, abyste se tu snědli přede
mnou," zasmál se YoonGi a pomalu odešel. Šel pěšky, protože pil.
Během cesty se na chvíli zastavil u Jimina. Po tom rozhovoru u kluků si řekl, že nemá co ztratit. Když se postavil před jeho dveře, chvíli váhal, jestli má zazvonit. Konečně se odhodlal zazvonit, když ho někdo oslovil.
"Co tu děláš v tuhle nekřesťanskou dobu?" byl to Jimin s nákupní taškou v ruce.
"Nekřesťanskou, jo? Je teprve deset večer, Jimine," zašklebil se YoonGi.
"Teprve deset? Myslel jsem, že je víc… To je jedno… Co potřebuješ? Předpokládám, že to bude něco důležitého, když to nepočká do zítra," usmál se Jimin a odemknul dveře.
"No… že by to bylo důležitý… to je asi názor osoby," šeptnul si pro sebe YoonGi.
"Chceš něco k pití?" nabízel mu Jimin, ale YoonGi jen zakroutil hlavou.
Jimin si sednul na gauč a YoonGi si sednul vedle něho. Seděli mlčky, dokud Jimin nezívnul.
"Kvůli čemu jsi to vlastně přišel?" zeptal se Jimin. YoonGi se na něj podíval a chvíli mu trvalo, než promluvil.
"Prý jsi začal chodit s YoonJi." Dostal ze sebe nakonec.
"Oh… jo… to je pravda. Chodíme spolu," pronesl monotónně. Na pár minut nastalo hrobové ticho.
"Jestli… Jestli je tohle všechno, tak bys… Asi bys měl jít," Jimin se zvednul a opřel se o stolek u zdi. YoonGi se na něj chvilku díval, než si stoupnul vedle něho a tiše řekl "Kdybych ti to řekl, ublížil bych nejen tobě…". Jimin si tu větu ještě jednou sám pro sebe zopakoval a potom se prudce otočil, chytil YoonGiho za ruku a křiknul
"Co by jako mělo ublížit nejen mě ?!" jeho stisk ještě zesílil. Koukali si do očí, ale nikdo nic neříkal. Nakonec to YoonGi vzdal a udělal krok k němu.
"Miluju tě," koukal Jiminovi do očí. Čekal na jeho reakci, ale on nic nedělal. Pořád mu držel ruku a koukal mu do očí.
"Miluju tě… už dlouho…" zopakoval YoonGi. Jimin konečně vstřebal to, co mu právě řekl a udělal taky krok blíž.
"Jak by mi tohle mohlo ublížit?" šeptnul a začal ho líbat. YoonGi mu chvíli polibky oplácel, ale pak se odtáhl.
"Já tohle nemůžu udělat…"řekl tiše a o krok odstoupil, jenže Jimin byl jako lepidlo, takže udělal krok s ním.
"Co. Co nemůžeš udělat?" zeptal se ho Jimin.
"Nemůžu tohle udělat YoonJi," řekl s pohledem upřeným do jeho očí. Jimin se usmál.
"Ale jo… Můžeš jí to udělat. To s YoonJi byla jenom hra. Hra, abych tě konečně donutil mi to říct," smál se na něj Jimin a začal ho znovu líbat. YoonGi tentokrát polibky nevracel.
"P-Počkej… ty a YoonJi jste to na mě nahráli?" divil se.
"No… Nejen já a YoonJi, ale i Jin a NamJoon. To všechno jen kvůli tobě, protože tě miluju ještě delší dobu než ty mě."
Jimin už to nevydržel a přitlačil YoonGiho ke zdi. Líbal ho. Líbal ho na rtech, na tvářích, na krku a pomalu postupoval dál a dál. Jimin mu začal svlékat tričko, když se ozval zvonek. Jimin se na vteřinu zastavil, ale nakonec se to rozhodl ignorovat a pokračoval. Zvonek se ozval znova a tentokrát i Jin a NamJoon
"Jimineeee…" volal za dveřmi.
YoonGi se zasmál. Jimin se na něj tázavě podíval.
"Otevři jim nebo vzbudí celý sídliště," řekl a srovnal si tričko. Jimin šel neochotně ke dveřím, aby jim otevřel.
"Za tohle vás zabiju!" řekl tiše přes zuby, ještě ve dveřích. NamJoon a Jin se jenom zasmáli a šli dál.
YoonGi seděl na gauči. Jin si k němu hned přisedl.
"Takže jsi mu to nakonec řekl," zasmál se. YoonGi se na něj a NamJoona podíval pohledem, který jasně říkal 'za tohle jste mrtví'.
"Jak jste mi to mohli neříct, a ještě se na mě takhle domluvit?" řekl a snažil se vypadat naštvaně, jenže se mu to nepovedlo. Jimin vyhodil Jina z gauče a chytil YoonGiho za ruku.
"Ale dopadlo to dobře, tak není co řešit, ne?" zasmál se NamJoon. Jimin se k němu naklonil

"Načasování máte hodně špatný…"řekl a potom se otočil k YoonGimu, aby ho políbil.

Láska na první pohled (EXO-BTS)

8. února 2017 v 23:31 | Seeg |  Oneshoty


"P… počkej… Sehune… " šeptnul se zrychleným dechem a srdcem bijícím tak nahlas, že ho mladší musel slyšet.
"Ne… Už nemůžu čekat," řekl a sundal mu kalhoty.
Sehun opřel toho druhého o zeď a začal ho vášnivě líbat, polibky ho až hltal. Mezitím mu jednou rukou dráždil bradavku a tou druhou přejížděl po jho vypracovaném břiše. Jinův penis už tepal vzrušením a Sehun na tom nebyl jinak.
"Sehune… prosím…"zavzdychal Jin.
Sehun se jenom pousmál a pokračoval v jeho škádlení. Miloval, když ho mohl takhle zlobit, byla to jediná chvíle, kdy nad ním měl moc.
Sehun začal polibky pomalu sjíždět na krk, kde se nedlouho zdržel. Posunul se přes hruď k volné bradavce, kterou začal dráždit jazykem, potom ji pomalu vsál a lehce zkousl. Jin v tom okamžiku zasténal a Sehun už se tak tak držel, aby nesundal kalhoty i sobě. Pokračoval dál až k jeho zvětšené chloubě, kterou uchopil do ruky a začal pomalými pohyby. Jin byl pořád netrpělivější a vzdechal hlasitěji. Sehun zrychlil a Jin už se pomalu blížil k vrcholu, takže Sehun zase zpomalil.
"Sehune… chci tě…" zavzdychal a podlomila se mu kolena.
Sehun se na Jina chvilku díval a potom ho začal znovu líbat. Jednou rukou pořád pomalu uspokojoval jeho chloubu a druhou rukou pomalu přejel k zadečku. Jedním prstem začal kroužit po obvodu dírky. Nějakou dobu ho jen dráždil a potom tam strčil jeden prst, kterým pomalu pohyboval dovnitř a ven. Jinovi se to líbilo a dal to najevo hlasitým vzdechem. Po chvíli Sehun přidal druhý prst a po další chvíli ještě jeden. Sehun si po chvilce Jina o kousek přitáhl a začal ho líbat ještě hlouběji. Mezitím vzal do ruky svůj penis a přiložil ho k otvoru, který ještě párkrát obkroužil, než do něj ponořil špičku. Když byla špička jeho penisu uvnitř, chvilku počkal a pak na jeden příraz zasunul svůj penis až po kořen. Jin v tu chvíli vzdechnul bolestí a do očí mu vběhli slzy. Sehun neměl rád, když Jin brečí, tak se od jeho úst přesunul k očím, které políbil.
"Promiň, vím, že to na začátku bolí…" zašeptal a jemně ho políbil na čelo.
Jin se jenom pousmál a potom ho Sehun začal znovu jemně líbat. Po chvilce se Jin sám pohnul, což mělo za účel hlasitý vzdech. Sehun se opatrně pohnul a Jin znovu zavzdychal. Sehun začal pomalu přirážet. On i Jin, oba hlasitě vzdychali a líbali se. Sehun vzal Jina a zvedl se i sním v pevném obětí. Opřel ho o zeď, kde ho držel za nohy, a pokračovali v milování. Jin omotal Sehunovi ruce kolem krku a začal ho líbat. Najednou zavzdychal tak hlasitě, až se bál, že by je mohl někdo slyšet. Sehun mu rychle zabavil rty svými, aby znovu tak hlasitě nekřičel. Sice se mu to hodně líbilo, ale na tomhle místě to nebylo moc vhodné.
"Už bu… budu Sehune…" znovu hlasitě zavzdychal.
Sehun vzal jeho chloubu do ruky a začal pohybovat stejným tempem, jakým přirážel. Sehun taky cítil, že už není daleko k vyvrcholení a začal přirážet rychleji. Jin i Sehun vyvrcholili ve stejnou chvíli a pomalu se sesunuli na zem.
"Myslím, že za tohle ti ty měsíce uhánění stáli, ne?" zeptal se Jin ještě zadýchaně.
"Ani nevíš, jak jsem si ty tři měsíce užil," zasmál se.
"Myslíš třeba to, jak jsi byl všude tam co já? Nebo to, jak jsi se až moc sblížil s naší
skupinou?" ptal se dál.
"Samozřejmě mám na mysli to, jak jsem se všude hnal za tebou, abych ti uvízl v paměti," zasmál se a pohladil Jina ve vlasech.
"Páni… Ty jsi to měl vážně naplánovaný, co?"
"Úplně všechno."
"Jsi neuvěřitelnej, jenže to bude asi ten důvod, že jsem se do tebe zamiloval," řekl Jin tiše.

"Já se do tebe zamiloval hned co jsem tě uviděl… Ty tvoje oči, úsměv… prostě všechno," řekl Sehun a Jin ho začal líbat.
 


Sweet or Danger 17. Cesta za Seol Hee

20. ledna 2017 v 19:31 | Elvírka

Sweet or Danger

17. Cesta za Seol Hee


Taehyung seděl zabořený v sedačce a čekal.Každou chvíli se díval na displej, jestli mu náhodou konečně nepřišla zpráva. Dává si pěkně na čas. Pomyslel si a dál svíral mobil v ruce.

Připadalo mu, jako by to trvalo celou věčnost než ta zpráva příjde. Třeba mi vůbec neodepíše. Třeba tu zprávu rovnou smaže a vykašle se na mě. Ale no táááák, jesnou už mi odepsala, tak mi určitě odepíše i teď. Vrátí se, když jsem jí to napsal. Určitě se hned vrátí.
Konečně mu mobil oznámil příchozí zprávu. Hned na ni klikl a četl ji několikrát po sobě. Znovu a znovu, jako by nechápal, co se v ní vlastně píše.

>Budeme dělat, že se nic nestalo? Že mezi námi nic nebylo? Věřím, že tobě by to nedělalo problém. Jenže já to nedokážu. Nemůžu se na tebe ani podívat. Promiň. Vracim se domu, už mi nepiš.<

Hlavu nechal rezignovaně padnout na opěradlo sedačky a dál sledoval displej svého telefonu.

"To je konec. Je po všem." Pronesl nakonec do místnosti.

Všichni se na něj ohlédli, ale nikdo se ho přímo nezeptal.

"Teď mi napsala...Ona... Nevrátí se, už je na cestě domů. Je po všem."

Naštvaně se nadzvedl a hodil mobil proti zdi. Byl vzteky bez sebe. V ten samý moment se JungKook zvedl ze sedačky a vyběhl z místnosti jako smyslů zbavený.

"Kam tak vyrazil?" Divil se J-Hope a podíval se po ostatních, kteří měli stejně jako on vůbec nechápali. Taehyung zvedl hlavu,naštvaně podíval se na otevřené dveře ze kterých JungKook právě vyběhl a skřivil rty do ironického úšklebku.

"Jde za ní." Procedil mezi zuby.

"Jde? Podle mě spíš vystřelil." Konstatoval s lehkým úsměvem Jin.


Co si sakra myslí že dělá? Opravdu si myslí, že ho za ní nechám jen tak běžet?! Jeho?!

Zaťal ruce v pěst, zvedl se a zamířil si pro bundu.

"Kam si myslíš, že jdeš ty?" Zeptal se ho podrážděně Rap Mon.

"Kam myslíš?"

"Na to v klidu zapomeň! Nemyslíš si, že už jsi toho zkazil dost?" Stoupl si do dveří, aby Taehyung nemohl projít dál.

"Nenechám ho za ní jen tak jít! Proč by za ní měl jít zrovna on?! Nemá sebemenší důvod za ní chodit a přemlouvat jí!" Rozkřičel se Taehyung na celou místnost.

To už se zvedli i ostatní.

"On jí neodkopl, on jí nepodváděl, on jí rozhodně nikdy neublížil. Byl jediný s kým se opravdu rozloučila než odešla. Ty jsi řekl, že je po všem. Vzdal jsi to, ale Kookie ne. Alespoň tohle tě nenapadlo?" Snažil se jít na něj opatrně Jimin. Věděl stejně dobře jako ostatní, že je lepší ho teď nedráždit.

"Jasně! A víte proč se jí nehodlá vzdát?! VÍTE TO?!" Teď už dal průchod všem emocím co se v něm tak dlouho hromadily.

"Myslím, že je nám to jasné, stejně jako tobě. No a?" Přidal se Suga.

"No a? Já nedovolím, aby ji získal. Rozumíte? Ona je MOJE! Jen moje a nikoho jinýho!"

Zatínal ruce v pěsti, byl zlostí bez sebe a všichni to moc dobře věděli.

"Ne, už není. Rozešli jste se a já pochybuju, že s tebou chce mít ještě něco společného.

Proč jí nenecháš, aby byla šťastná s někým jiným? S tebou nebyla, tak nemůže být ani s nikým jiným?"

Tahle otázka od Sugy ho zarazila, doslova zmrazila. V tu chvíli si vybavil, jak se snažila být silná a nebrečet před ním. Věděl, že mu nechtěla ukázat svoji slabost. Ale taky si vybavil společné chvíle, kdy s ním ještě byla šťastná. Jak se k němu tiskla ve spacáku, jak se na něj smála.


Proč na ní musím pořád myslet, sám to nechápu. Proč mi vlastně tolik vadí, že bude s někým jiným, když jsem jí nechal jít? Proč mi vadí jen ta myšlenka na to, že jí drží v náruči někdo jiný? Proč vlastně?

Podíval se znova na Sugu, který stále čekal na odpověď.

"Máte pravdu... Nechte mě, jdu se provětrat." Odstrčil Rap Mona na stranu a pomalu vyrazil směrem k východu. Netrvalo dlouho a narazil na chodbě na manažera, který sbíral papíry ze země.

Ani by si ho nevšiml, kdyby ho nezastavil sám.

"Co se stalo JungKookovi?" Zeptal se ho a vypadal vystrašeně.

"Co by se mu mělo stát?" Taehyung se zarazil, když slyšel jak zmiňuje zrovna jeho jméno.

"No... Zastavil mě a zeptal se mě, jestli mám adresu Seol Hee. Když jsem mu řekl, že jo, tak se mnou začal cloumat jako blázen. Podívej se, co udělal za zmatek. Bude mi trvat celou věčnost, než to dám zase dohromady."

Taehynug se podíval po rozházených papírech, byly všude po podleze. Pak mu to docvaklo.


Adresa?!

"Manažere, vy jste mu tu adresu dal?!"

"No jistě, musel jsem. Choval se jako blázen." Sehl se a snažil se dát papíry na jednu hromadu. Taehyungovi se ale zatmělo před očima. Vytáhl manažera zpátky na nohy a začal s ním cloumat úplně stejně divoce jako předtím JungKook.

"Musíte mi jí dát! Dejte mi jí! Rychle!"

Manažer ze sebe strhl jeho ruce a naštvaně dal ruce v bok.

"Dost! Co se to s váma děje, hm?! Co je to za zmatek?"

"Dejte mi tu adresu, nemám čas vám tu něco vyprávět!"

"Vy jste se oba úplně zbláznili!" S povzdechem sebral ze země papír a napsal na něj v rychlosti tolik požadovanou adresu Seol Hee.

"Jen mi něci slib." Požádal do nakonec manažer.

"A to?"

"Žádný hlouposti, jasný?" Taehyung na to jen otráveně přikývl, sebral mu papír z ruky dřív než mu ho stihl podat a běžel pryč. Vrátil se do studia pro bundu a hned byl zase pryč.

"Co to bylo?" Polekal se Suga.

"Něco mi říká, že se rozhodl to nenechat být." Poznamenal rezignovaně Jin a složil hlavu do dlaní.

"Co teď? Necháme to jen tak? Co když se něco stane??" Pokračoval Suga a pátral po ostatních pohledem. Doufal, že aspoň někdo s ním bude souhlasit.

"Tohle už musíme nechat na nich. Nejlepší bude, když si to vyříkají oni." Uzavřel Jimin tohle téma a ostatní s ním jen souhlasili.

Taehyung běžel jako o život směrem k autobusovému nádraží. Byl si jistý, že v tu chvíli kdy tam doběhne uvidí i JungKooka a pošle ho zpátky do společnosti třeba i násilím.

Konečně doběhl na autobusák a rozhlížel se kolem, ale Kookieho nikde neviděl. Rozeběhl se k informacím aby zjistil která zastávka je ta kterou potřebuje najít.

"Je to zastávka osm, ale je mi líto. Autobus odjel před pěti minutami a další jede až za hodinu a půl."

"COŽE?! JSTE SI JISTÁ?" Vykřikl zděšením. Jen ta představa, že má JungKook takový náskok ho užíralo.

"Podívejte se znova.... Nejede tam něco jiného? Nějaký jiný spoj s přestupem? Beru cokoliv!"

Paní za přepážkou se znovu podívala do počítače a chvíli si něco pročítala. Taemu to připadalo jako věčnost, nejradši by přeskočil pult a našel si to tam sám.

"Bohužel je to jediný autobus. Chcete si koupitl lístek u mě?" Řekla, když konečně zvedla hlavu od počítače.

Taehyung praštil naštvaně zaťatou pěstí do pultu a pak si s ní zakryl rty. Otočil se a měl chuť se rozeběhnout pryč. Běžel by celou dobu jen kdyby věděl, že tam bude dřív. Nakonec se otočil zpátky k pultu a podíval se na vyděšenou postarší paní, která vůbec nevěděla co se děje.

"Ano, dejte mi jeden lístek prosím a rovnou i zpáteční." Na první pohled byl úplně klidný, ale uvnitř přicházel o zdraví rozum. Pomalu došel k zastávce kde si sedl a čekal až se dočká autobusu, který měl rozhodnout o všem.

Mezitím u Seol Hee

Konečně jsem seděla doma a mohla si v klidu vydechnout. Cítila jsem takovou úlevu, jako už dlouho ne.

"Tak povídej holčočko moje, řekni mi všechno." Povzbuzovala mě s úsměvem a zároveň obavami v hlase.

"Víš... Já... Nevím ani kde začít. Všechno se seběhlo tak rychle." Složila jsem hlavu do dlaní a brečela. Mamka na nic nečekala, přisedla si vedle mě a pevně mě objala.

"To nic holčičko, však on pochopí o koho přišel. Věř mi." Utěšovala mě s naprostým klidem a jemně mě plácala po zádech.

"Jak jsi to poznala?" Dostala jsem ze sebe mezi vzlyky. Jenže na to se mamka jen potichu zasmála.

"Jsem přece tvoje máma. Poznám co trápí mojí jedinpou holčičku. Navíc by to při pohledu na tebe bylo jasné každému."

Pevně jsem mmku objala a propukla v hlasitý pláč. Konečně to ze mě mohlo všechno ven.

"Mami... Mami... Kdybys jen věděla jak moc to bolí, jak moc ho nenávidím."

"Ale no tááák, neboj se. Všechno nakonec přebolí, i tohle jednou přestane bolet. Říká se, že první láska je jako první zub... Prostě musí pryč." Hladila mě po vlasech a pevně mě tiskla k sobě.

"Víš co? Udělám nám čaj a o všem si promluvíme. Souhlasíš?" Odtáhla mě od sebe a opatrně mi setřela oči z obličeje. Souhlasně jsem přikývla a v ten samí moment se s úsměvem zvedla a šla do kuchyně. Její blízkost pro mě byla nejlepší lék ze všech. Netrvalo dlouho a byla zpátky i s čajem. Pustila jsem se hned do vyprávění. Snažila jsem se jí říct vše, ale samozřejmě jsem některé věci trochu upravila. Nechtěla jsem jí lhát, ale bylo mi nprosto jasné co by udělala. Rozjela by se hned do společnosti a to co by následovalo potom jsem si ani předstvit nechtěla.

"Udělala jsi dobře, že jsi se vrátila domů. Takový kluk si tě nezaslouží, ale co chceš dělat teď?"

Chvíli jsem přemýšlela.

"Nevím, nechci o tom teď moc přemýšlet. Potřebuju si chvíli odpočinout."

"Já tě do ničeho nutit nebudu. Neboj se, všechno je jen na tobě a já tě podpořím když budeš potřebovat."

"Děkuju" Znovu jsem mamku objala, byla jsem jí vděčná za její slova.

"Vezmu si kolo a projedu se." Převlékla jsem se a namířila si to rovnou ven.

Projížela jsem se po okolí asi půl hodiny, hodinu? Ani sama nevím, ale bylo na čase vrátit se zpátky. Kousek od domova jsem sesedla z kola a šla pěšky. Byla jsem docela rozlámaná, na kole jsem přece už nějaký ten Pátek neseděla. Došla jsem až do naší ulice, když jsem se najednou zarazila.

Už z dálky jsem tu postavu poznala,přesto jsem tomu nechtěla uvěřit. Jenže když se otočil a usmál se na mě...

Byla jsem tak ráda, že ho vidím.

Sweet or Danger 16. SMS

16. listopadu 2016 v 20:03 | Elvírka

Sweet or Danger

16. SMS






Všichni se dívali jak za sebou Seol Hee s úsměvem zavírá dveře. Otočili se na Taeho a čekali nějaké vysvětlení.

"Co?!" Věnoval ostatním naštvaný pohled. Obzvlášť mu ležel v žaludku pohled JungKooka, který ho pohledem přímo vraždil.

"Co jsi jí řekl?!" Neudržel se JungKook nakonec.

"Já? (uchechtl se) Co je ti do toho?" Obořil se na něj Taehyung.

"Všechno! Okamžitě mi řekni cos jí nakecal!"

Taehyung se dál ironicky usmíval.

"Vážně to chceš vědět? Opravdu?" Podíval se mu do očí.

"Řekl jsem jí pravdu. Řekl jsem jí, že byla chyba si s ní něco začínat. Stačí?!"

Teď se mu ulevilo. Konečně ho s tím JungKook nebude otravovat a bude od něj pokoj. Pomyslel si Taehyung a chystal se odejít.

"Děláš si srandu?! To nemyslíš vážně!!" Jimin vyskočil ze židle a vrhl se přímo k Taemu.

Jen na poslední chvíli se Jinovi povedlo ho zastavit.

"Přestaň! Uklidni se!" Jin držel Jimina nejpevněji jak mohl a snažil se mu domluvit.

Taehyung na něj nechápavě vyvalil oči a o pár kroků od něj ustoupil.

"O co ti sakra jde? Co máš za problém?"

"Co mám za problém?.... Tebe! Jak jsi jí mohl něco takového vůbec říct?! Nic o ní nevíš! Vůbec nevíš čím si prošla než přišla sem. Tady začala mluvit! Kvůli tobě! A ty jí takhle uzemníš? Pro tebe nic neznamená?!" Dostal ze sebe všechnu zlost co se v něm v tu chvíli nahromadila. Taehyunga to úplně vykolejilo. Věděl, že JungKook k ní něco cítí, ale Jimin?

To mu prostě nedávalo smysl.

"Nic o ní nevím? A co ty? Ty o ní něco víš? Víš snad víc než já? NO?!"

"Jo! Jo to vim! Vim proč nemluvila! Vím proč se sesypala u toho piána! Vím až moc dobře proč nemluvila!" Dál na Taehyunga řval a snažil se vyprostit z Jinova sevření.

"Ona.... Ona ti to řekla?" Zakoktal se Taehyung.

"Ne.... Neřekla. Zaslechl jsem náhodou rozhovor mezi ředitelem a manažerem hned po té příhodě s piánem. Byla to náhoda." Přestal se snažit dostat se k Taemu. Hned na to Jinovo sevření povolilo.

"Co jsi slyšel?" Zajímal se JungKook.

Jimin sklopil hlavu a sesunul se zpátky na židli. Chvíli přemýšlel, jsetli jim to má vůbec říct, ale nakonec došel k názoru, že by to měli vědět. Hlavně Taehyung to podle něj měl vědět, snad doufal, že si pak uvědomí jakou chybu udělal.

"Ona... Ona chtěla zpívat. Strašně chtěla zpívat." Hlesl nakonec potichu.

"CO?!" Vyjedli všichni najednou.

Jimin konečně zvedl hlavu a s povzdechem se zadíval na Taehynga, který na něj valil oči.

"Jo, slyšíš dobře. Víš proč se tak složila kvůli tomu piánu?"

Taehyung zakroutil hlavou.

"Protože jí od mala na něj učil hrát její otec. Prý měla velký talent. Proto se zná s ředitelem.

Znal se s jejím otcem a snažil se jim pomoct, aby mohla Seol Hee zpívat. Jenže..."

Zarazil se.

"Jenže?" Opakoval po něm Suga netrpělivě.

"Jenže jednou večer jim ředitel volal, že si jí jedna společnost vybrala. Ale musela hned přijet, chtěli jí hned slyšet. Sedli s otcem do auta a jeli v dešti do té společnosti. Jenže dostali smyk a její otec při nehodě zemřel. Seol Hee byla dlouho v bezvědomí a když zjistila co se stalo.... Přestala mluvit, myslí si že její otec zemřel kvůli ní. Proto přestala mluvit, nesnáší svůj hlas."

Taehyung na ho ohromeně sledoval. Poté se podíval na zavřené dveře od studia, které před chvíli Seol Hee zavřela a odešla bůh ví kam.

"Až díky tobě začala mluvit! Zamilovala se do tebe a ty ses k ní zachval jako idiot! Jsi teď šťastnej?! Jak ti je?! Seš na sebe hrdej?!"

Taehyung nevěděl co na to má Jiminovi odpovědět. Jak se cítil?

Jak se asi mohl cítit... Byl v tu chvíli za idiota ne jen před ostatníma, ale hlavně sám před sebou.

"Proč jsi mi to neřekl dřív?!" Rozkřikl se na Jimina.

"A co by to vyřešilo?! Zachoval by ses jinak? Chodil by jsi s ní dal ze soucitu? Myslíš, že tohle by chtěla? Vaážně?!"

Taehyung na to nedokázal odpovědět, sám nevěděl jak by se zachoval kdyby to věděl.

Opravdu to mohlo něco změnit?

Zatímco se všichni dohatovali, JungKook stál na chodbě a sledoval přes okno odcházející Seol Hee.

Když odjeli do dormu, nikdo s Taehyungem nepromluvil ani slovo. Taehyng sebou plácl do postele a zíral do stropu. Musel myslet na to, co Seol Hee řekl.

"Vážně jsem zašel daleko. Nemusel jsem jí říkat takovou blbost." Vyčítal si nahlas a vztekle si prohrábl vlasy.

Další den ráno panovalo v dormu naprosté ticho. Nikomu nebylo do řeči, každý se staral sám o sebe až do chvíle, než dojeli do studia.

"Kde je Seol Hee?" Zeptal se Jimin manažera, když bylo už dost pozdě a ona stále nepřicházela.

"Noooo... Ona totiž...." Zakoktal se manažer.

"Nestalo se jí nic, že ne?" Polekal se Taehyung.

"To ne... Neměl jsem vám to dnes říkat, ale stejně se to dozvíte... Seol Hee odešla."

Kluci se zarazili.

"Jak odešla?" Nechápal JungKook.

"Oficiálně má dnes volno, ale ve skutečnosti podala včera výpověď. Víc bohužel nevím."

JungKook si hned vzpomněl jak ho Seol Hee včera zastavila před studiem.

(Já... Víš... Chci ti poděkovat. Právě teď jsi pro mě udělal víc, než kdokoliv za celou dobu co jsem tady. Vždycky budeš mít v mém srdci zvláštní místo.) Až teď mu došlo,proč mu to řekla.

"Tak proto." Hlesl nakonec nahlas.

"Co?" Podíval se na něj Jimin.

"Včera... Loučila se se mnou... Loučila se se mnou a já to nepoznal. Nevěděl jsem, že to myslí vážně." Složil hlavu do dlaní a ponořil se do svých myšlenek.

"Co budeme dělat? To jí vážně necháme jen tak odejít?" Zeptal se Suga a začal nervózně přecházet po místnosti.

Taehyung se na chvíli zamyslel, vyndal z kapsy telefon a začal psát.

"Ty jí píšeš?" Zeptal se ostře JungKook.

"Jo. Já to zavinil, tak já to taky napravím. Máš s tím snad problém?" Oplatil JungKookokovi naštvaný pohled. Ten si jen sedl na sedačku vedle J Hopa a dál to nijak nekomentoval.

(Co jí mám ale napsat? Nehodlám si před ní vylévat srdce s tím jak jsem to podělal. Na to prostě nejsem.) Chvíli přemýšlel a nakonec si řekl, že to vezme zpříma. Co by si měl taky vymýšlet.

Sledovala jsem displej telefonu a přemýšlela jestli tu zprávu nemám rovnou smazat.

Moje zvědavost mě ale přemohla a já zprávu rozklikla.

>Opravdu jsi odešla?<

>Ano.<

>Vrať se. Nemusíme před sebou utíkat. Tohle přece není nutné.<

>Budeme dělat, že se nic nestalo? Že mezi námi nic nebylo? Věřím, že tobě by to nedělalo problém. Jenže já to nedokážu. Nemůžu se na tebe ani podívat. Promiň. Vracim se domu, už mi nepiš.<

Poslala jsem poslední zprávu a smazala jeho číslo. Byla jsem ráda, že to respektoval a žádnou zprávu mi už neposlal. Konečně se mi povedlo usnout, vzbudil mě až řidič.

Rychle jsem si pozbírala věci a vysoukala jsem se z autobusu ven.

"Konečně doma." Ulevila jsem si nahlas a zamířila jsem pomalu domů. Cestou jsem pozorovala známá místa a s úsměvem jsem zjistila, že se tu vůbec nic nezměnilo.

Konečně jsem v dálce zahlédla náš dům. Jak ráda jsem ho viděla, už z té dálky jsem poznala svého mladšího brášku, který si hrál na dvorku s naším psem. Chvíli mi trvalo, než jsem k domu došla. Přece jen jsem sebou táhla docela těžkej kufr. Jenže to už mě zbystřila moje mamka, která zrovna vykoukla z okna.

"Seol Hee!!" Běžela ke mě.

"Kde se tu bereš? Nedala jsi předtím ani vědět, že přijedeš. Dostala jsi zase volno?"

"Ne, vracím se domů." Oči se mi zalily slzami.

"Ty... Ty... Ty mluvíš?" Zůstala stát na místě jako opařená.

"Pojď, doma mi všechno řekneš." Pomlohla mi s věcmi a šly jsme pomalu domů.

Jenže, mám jí vážně všechno říct? Mám jí říct, že jsem si našla kluka, že jsem se až po uši zamilovala a on mě celou tu dobu jen tahal za nos???

Sweet or Danger - 15. JungKook

6. listopadu 2016 v 19:59 | Elvírka

Sweet or Danger

15. JungKook

Jen letmý dotek mi prozradil, že si ke mě někdo přisedl. (No tak, ovládni se! Takhle tě nikdo nesmí vidět! Nesmíš na sobě dát cokoliv poznat!) Prolítlo mi hlavou a v ten samý okamžik jsem vyloudila na tváři něco, co mělo alespoň vypadat jako pokus o úsměv.

Zvedla jsem hlavu a konečně jsem se pootočila k tomu, kdo za mnou přišel.

"Jsi v pořádku? Co je ti?"

Podívala jsem se do Kookieho překvapených očí a jen jsem zakroutila hlavou.

"Muselo se ti něco stát, vidím to na tobě." Nenechal se odbít a rukou mi dal opatrně vlasy z obličeje.

"Tys plakala?"

"Ne."

"A dost! Takhle tu nemůžeš zůstat. Někdo tě uvidí." Vzal mě za zápěstí a vytáhl mě zpět na nohy. Táhl mě po schodech nahoru, až do chvíle kdy se zastavil před starými, otlučenými dveřmi.

"Moje tajné místečko." Podotkl s úsměvem a otevřel dveře na střechu. Vytáhl mě ven a hned za námi zavřel dveře. Slunce mi hned začalo pálit do už tak unavených očí.

Kookie se posadil na zem a opřel se o zeď za ním. Chvíli jsem ho jen tak pozorovala a pak se sesunula na zem vedle něj.

"Víš co? Donesu něco k pití, počkej tu chvilku na mě. Nikam nechoď, ano?"

Přikývla jsem a to už Kookie zmizel ve dveřích.

Opřela jsem hlavu o zeď, zavřela oči a přemýšlela.


Co tu vlastně ještě dělám? Měla jsem jen předat výpověď a hned odejít. Proč si to takhle komplikuju? Co si to nalhávám. Chtěla jsem ještě jednou... Ještě naposledy... Alespoň na malou chvíli vidět kluky pohromadě. Myslela jsem si, že se zvládnu Taemu ještě naposledy podívat do očí. Jak naivní jsem byla. Chtěla jsem být silná, místo toho tu teď sedím zlomená a nemám už ani špetku hrdosti. Zlomil mě někdo v koho jsem tolik věřila. Někdo, kdo pro mě byl vším.

Ze zavřených očí se mi znovu drala slza, která mi pomalu stékala po tváři. To už jsem uslyšela skřípáni dveří a rychle jsem si utřela tvář.

"Tu máš."

Podal mi Kookie kelímek s kávou a znovu se posadil těsně vedle mě. Jen letmo jsem se na něj podívala a usrkla jsem horký nápoj, který jsem sevřela v dlaních. Hned se ozvala bolest ve dlani, kterou jsem praštila Taeho. Tahle bolest byla ve srovnáni nic proti tomu, co jsem teď měla v sobě.

"Je mi líto, jestli ti Tae řekl něco špatného." Otočila jsem se k němu.

"Omlouváš se, jako kdybys za to mohl ty. Jenže nemůžeš, nemáš s tím nic společného. Neomlouvej se za někoho jiného."

Kookie se na mě překvapeně podíval.

"Ale ano, z části je to všechno i moje vina. Mohl jsem ti říct jaký Tae ve skutečnosti je. Všichni jsme mohli, jenže jsme prostě nevěřili že by byl schopný ti ublížit. Doufaly jsme, že tentokrát je to něco jiného. Aspoň tak nám to říkal.... Proto jsem se držel zpátky."

Jen jsem si povzdechla. Říkal to čemu jsem chtěla věřit i já.

"Nemůžeš za to jaký je. Myslím, že i kdyby jsi mi to řekl, k ničmu by to nebylo. Slepě jsem mu věřila. Důvěřovala jsem mu, jako nikomu jinému. Nechtěla bych tohle všechno slyšet. Je nakonec asi lepší, že jsem to viděla na vlastní oči."

Kookie jen soucitně přikývl.

"Možná ano. Víš, on byl vždycky takový. Byl buď až moc sladký nebo naopak nebezpečný. Má prostě takovou povahu."

Sklopil nakonec hlavu. Tolik ho mrzelo, že to celou dobu věděl a nic neudělal.

"Já...Já... Nevěřila jsem, že bych mohla mít někoho tak ráda jako jeho. Všichni se mi vyhýbali, protože jsem nemluvila. Uzavřela jsem se do sebe a on byl první kdo mě vnímal takovou jaká jsem."

V tu chvíli se mi vybavili všechny společné chvíle.


Jak se poprvé objevil ve sklepě, kam jsem chodila jíst.

Jak mě při jednom obědě donutil tancovat, povzbuzoval mě.

Jak mě vytáhl uprostřed noci na výled pod hnězdami. Nebo jak jsem spala v jeho náruči, když mě chránil před bouřkou.

Jak se na mě pořád díval.

Jak se na mě usmíval..... Jeho úsměv..... Ach ten jeho úsměv.

V tu chvíli, aníž bych si to uvědomila... Jsem měla oči jako dvě jezera. Tak plné snad ještě nebyly.

"Tak proč?... Proč já? Proč mi tohle udělal?!"

Kookie se na mě podíval. Viděl, jak si otírám slzy z obličeje.

"Nikdo tu není, klidně se vybreč." Najednou mě stáhl k sobě do náruče a hladil mě po vlasech. Hlavou jsem se opírala o jeho rameno a cítila jsem jak mě pevně tiskne k sobě.

Zvedla jsem k němu uplakanou tvář, poznal že se snažím udržet všechno v sobě.

Proto se ke mě najednou naklonil.

"Opravdu tu nikdo není. Nemusíš být statečná. Nemusíš to v sobě nést. Vybreč se, klidně mě i bij pokud se ti uleví." Vzal mou ruku a začal s ní bít do jeho hrudi.

Vytrhla jsem mu svou ruku a pevně ho objala. Zabořila jsem svou hlavu do jeho ramene a rozbrečela se. Muselo to ze mě ven, najednou jsem to v sobě už dál nemohla nést.

"Proč! Proč mi tohle udělal?! Proč mi tolik ubížil?!" Křičela jsem. Naprosto jsem se přestala ovládat.

Jeho pevné objetí, jeho jemné hlazení po mých vlasech bylo přesně to co jsem potřebovala.

Potřebovala jsem vědět, že je tu někdo se mnou. Někdo, kdo stojí při mě a o koho se můžu opřít.

"Proč to bolí?! Proč mě to tak moc bolí?!.... Nenávidím ho! Nenávidím!" Pokračovala jsem mezi vzlyky. Všechno to ze mě šlo ven jako lavina. Teprve teď se mi opravdu ulevilo. Teprve teď jsem měla pocit, že mohu dýchat o trochu volněji.

"Jen ven s tím.... Hodná holka... To bude dobré... Bude to zase dobré..." Utěšoval mě Kookie a jemně mě plácal po zádech zatímco já se ho pevně držela.

Nevím jak dlouho jsme tam takhle byly. Už jsem ani nemluvila, jen plakala... Nakonec ani to ne. Jen Kookie mě pořát jemně plácal po zádech.

Opatrně jsem se ho pustila a chtěla se zase posadit, ale strhl mě zpátky.

"Ještě ně... Ještě chvilku tu takhle zůstaň. Prosím."

Zmateně jsem se nechala strhnout zpátky. V tu chvíli mi byla jeho přítomnost příjemná víc než bych si to sama chtěla připustit. Znovu jsem se k němu přitiskla a vnímala jeho vůni. Jeho uklidňující tlukot srdce i jeho jemné doteky.

V jeho náruči mi bylo tak volně. Působil na mě jako elixír života. Chtěla jsem se v téhle chvíli ztratit a nikdy nenajít cestu ven.

Najednou.... Zvuk.... Nějaký zvuk v dálce mě vrátil zpátky do reality. Otevřela jsem oči a viděla Kookieho, jak zvedá telefon.

"Bože! Já jsem usnula?" S hrůzou jsem se zvedla z jeho náruče.

"Usnula? Spíš tu už minimálně dvě hodiny." Prozradil mi se zářivím úsměvem na tváři. Vypadalo to, jako kdyby si tuhle chvíli vyloženě užíval.

"I když bych tu s tebou rád zůstal, tak se budeme muset vrátit. Už se po nás schánějí."

Oba jsme se zvedly a šli zpátky do studia. Těsně před tím, než stačil otevřít dveře jsem ho ještě chytla za ruku.

"Já... Víš... Chci ti poděkovat. Právě teď jsi pro mě udělal víc, než kdokoliv za celou dobu co jsem tady. Vždycky budeš mít v mém srdci zvláštní místo."

Kookie se na mě podíval a jen se nad tím pousmál.

"Nemluv se mnou jako by ses loučila. Jsem tu pro tebe kdykoliv budeš chtít. I kdyby to mělo být o půlnoci. Domluveno?"

"Jasně... Domluveno." Přikývla jsem nakonec.

(Ach Kookie.. Kdybys věděl... Opravdu jsem se s tebou právě teď rozloučila. Nezlob se na mě prosím až budu pryč.)

Dívala jsem se za ním jak odchází do studia a už teď mi chyběl. Jen on???

Ne. Sotva jsem nakoukla dovnitř a uviděla všechny ostatní, hned jsem věděla jak moc mi budou všichni chybět.

Kookie, Jin, Jimin, Suga, J Hope, Rap Mon a Tae..... Ach bože Tae!

Podívala jsem se jeho směrem a zachytila jeho pohled. Bolest na srdci se vrátila jako ostrý nůž který mě bodá znovu a znovu. Nemohla jsem to vydržet. Musela jsem pryč. Hned.

Vzala jsem si věci a šla rychle ke dveřím. Otevřela je a pak jsem se najednou zarazila.

Otočila jsem se a ještě jednou se na ně podívala. Každému jsem věnovala úsměv a zamávala jim. Pak už jsem za sebou rychle zavřela dveře a pospíchala pryč z toho studia. Z této budovy i z téhle společnosti. Chtěla jsem být co nejdál jsem mohla. Šla jsem ulicemi se sklopenou hlavou a myslela na Taeho.

(Teď se me zbavil. Určitě se mu muselo hrozně ulevit. Může dál svobodně pokračovat ve svém bezstarostném životě jako do teď. Zapomene na mě a a já musím zapomenout na něj. Kéž bych to dokázala tak snadno jako on.)

Konečně jsem došla do bytu a zalezla do postele. Až do dalšího rána jsem jí nehodlala opustit. Zůstala jsem v ní po zbytek dne a přemýšlela jestli jsem něco nemohla změnit. Jestli jsem někde neudělala chybu, které jsem mohla předejít. Nemohla jsem spát, pokažde když jsem zavřela oči se na mě usmíval Taehyung. Bylo to k nevydržení, usnula jsem až pozdě v noci.

Ráno jsem se jen těžce stavěla na nohy. Moc jem toho nenaspala, hned co jsem se umyla jsem popadla všechny svoje věci. Naposledy se rozhlédla po bytě, odložila jsem klíče na stůl a zabouchla za sebou dveře. S každým takovým odchodem jem byla o něco lehčí.

Konečně jsem stála ve frontě na autobus a čekala až příjdu na řadu.

Poslední místo u okénka bylo moje. Zabořila jsem se do sedadla a loučila jsem se se Soulem.

Autobus se pomalu rozjel, už jsem se nemohla jen tak vrátit. Jak jsme se vzdalovaly dál a dál, moje problémy byly menší a menší. Aspoň mi to v tu chvíli tak připadalo.

Kolébání autobusu mě začínalo pomalu ale jistě uspávat. Zavřela jsem oči a nechala se kolébat do spánku, kterého jsem si v noci moc neužila.

V tom mi zazvonil telefon, podívala jsem se na něj a viděla novou zprávu.

Byla od Taeho....

You are my Lord

30. října 2016 v 18:15 | Whalie~ |  B.A.P
You are my lord


B.A.P
Whalie~

1.kapitola


Sweet or Danger - 14. Odchod Seol Hee?

30. října 2016 v 16:20 | Elvírka

Sweet or Danger

14. Odchod Seol Hee?





Vyběhla jsem ze dveří jak nejrychleji jsem mohla. Prodrala jsem se davem lidí, bylo mi jedno jestli do někoho strčím nebo ho stazím k zemi. Já sama jsem teď byla sražena k zemi člověkem od kterého bych to nejméně čekala. Pořád jsem nevěřila tomu, že to celé je pravda. Pořád mi to nedocházelo. Moje srdce zůstalo ležet tam přede dveřmi, které přede mnou Taehyung zamkl. (Jak se ke mě mohl takhle zachovat? Jak mi tohle mohl udělat? Má ten člověk vůbec srdce?) Oči jsem měla plné slz, ale vztek a moje poslední zbytky hrdosti mi nedovolili se jim poddat. Odmítala jsem brečet kvůli člověku jako je on. Nechtěla jsem se ještě víc ponížit sama před sebou, už opravdu ne. Běžela jsem celou cestu domů, chtěla jsem ze sebe ten vztek nějak dostat ven. Zastavila jsem se až před domem, kde jsem sotva popadala dech.

Zabouchla jsem za sebou dveře a šla rovnou do pokoje. Přecházela jsem po pokoji sem a tam.

(Co teď budu dělat? Nemůžu tam přece zítra jen tak přijít a dělat, že se vůbec nic nestalo. Už ho nechci nikdy vidět, natož abych s ním ještě pracovala. Sledovat jeho falešný úsměv? Jen při té představě se mi dělá zle!)

Nebyla jiná možnost, sáhla jsem pod postel pro kufr a hodila ho na postel. Doběhla jsem ke skříni a začala jsem házet oblečení přímo do kufru. Na nějaké skládání nebo rovnání jsem kašlala. Všechno jsem na sebe naházela, přimáčkla a snažila se kufr zavřít.

(Sakra! Sakra! Všechno je v háji! Už ani ten blbej kufr za nic nestojí!) Naštvaně jsem ho hodila na zem a kopala jsem do něj jak nejvíc jsem mohla.

(Nic se mi nedaří! Nic! Chci odsud pryč!) Došla jsem k židli a posadila se. Snažila jsem se uklidnit. Po chvíli jsem zkusila kufr znovu zapnout a konečně se mi to povedlo.

(No konečně!) Už o trochu klidněji jsem došla zpátky ke stolu, vyndala jsem pero a papír a pustila se do psaní....

Mezi tím u BTS:

"Mluví? Jak mluví?" Zeptal se Taehyung nechápavě Jimina.

"No tak jak to říkám. Nechtěl jsem jí v jejím stavu pustit pryč a ona se do mě pustila."

"Kam šla?" Přerušil ho JungKook a podíval se ke dveřím.

"A jak to mám vědět? Seřvala nás tu jako malý kluky a vyběhla pryč." Odvětil už podrážděněji Jimin.

"A ty jsi jako nechal?!" Obořil se na něj Taehyung.

"A co jsem měl asi dělat? Přivázat jí tu k něčemu?! Za tuhle situaci můžeš hlavně ty, tak nesvaluj vinu na druhý!"

Taehyung jen sklopil hlavu, zatímco JungKook po něm házel vražedné pohledy.

"Zítra jí to řeknu."

"Vážně? A co jí řekneš?" Obořil se na něj J Hope.

"Pravdu... Co jinýho."

"Tak to si můžeš uštřit. Myslím, že jí to došlo hned jak tě viděla." Přidal se Jin.

Chvíli na to vešel dovnitř manažer.

"Tak co je s váma? Odjíždíme..."

Kluci si beze slova vzali věci a šli k autu. Cestou do dormu nikdo neřekl jediné slovo.

Zatímco kluci seděli v obýváku, Taehyung zůstal v pokoji a přemýšel co vlastně Seol Hee zítra řekne.

(Takhle daleko to nemělo zajít. Měl jsem jí říct pravdu hned.... Proč mě vlastně vůbec hledala?! Neměla za mnou vůbec chodit! Sakra! Co jí mám zítra říct?)

Ten večer zůstal v pokoji sám, JungKook ani Jin do pokoje nepřišli. Ustlali si v obýváku a nechali Taehynga přemýšlet. Ten byl vzhůru dlouho do noci než nakonec usnul.

Další den ráno se kluci chystali a JungKook si šel pro věci do pokoje kde se zrovna vzbudil Taehyung. Posadil se na postel a tiše pozoroval JungKooka.

"To co se stalo včera.... Nemění to nic na tom co jsem ti předtím řekl." Začal najednou Taehyng.

JungKook se zarazil a otočil se k Taemu.

"Mě už ale nezajímá co jsi říkal."

"Tak to tě teda bude zajímat! Prostě si jí nebudeš všímat!" Pokračoval Tae.

JungKook odhodil věci na postel a šel k Taemu.

"Co si o sobě vlastně myslíš, hm? Oblbneš jí, podvádíš jí a když jí pak odhodíš jako odpad, tak je pořád tvůj majetek?!" Zvyšoval JungKook hlas.

Taehyung si to nenechal líbit a zvedl se z postele.

"Přesně tak! Je moje ať se ti to líbí nebo ne! Nebudeš jí milovat, je ti to jasný?!"

"Milovat? Copak ty víš co to je?! To co k ní cítíš není láska! Je to tvoje sobeckost! Chceš jí jen vlastnit, ale ona není tvůj majetek!"

JungKookovi právě docházela trpělivost, ale naštěstí do pokoje vrazil Rap Monster.

"Nechte toho! Hned toho nechte!" Postavil se mezi ně a JungKook hned ustoupil. Vzal si věci a odešel z pokoje.

Kluci se v autě záměrně posadili tak aby ti dva byly co nejdál od sebe. Ani jeden z nich neřekl nic. V autě zavládlo hrobové ticho.

"Děje se něco? Nejste nemocní?" Podivil se manažer.

"Proč?" Předstíral zájem Jin.

"No kolikrát mě z vás bolí hlava už po pěti minutách v autě, ale dneska jste úplně ticho. To není jen tak. Stalo se snad něco?" Vyzvídal dál manažer a měřil si kluky pohledem.

"Nic se nestalo... Jen... Jen jsme se pořádně nevyspali." Mávl Jimin rukou a pokusil se o úsměv.

"Zase jste ponocovali co? Já se z vás jednou zblázním."

Takové vysvětlení manažera naprosto uspokojilo a dál se naštěstí pro všechny nevyptával.

Klukům se výrazné ulevilo, neměli sebe menší náladu něco si vymýšlet.

Ráno jsem se vzbudila o něco dřív. Chtěla jsem aby mi to poslední den slušelo. Zalezla jsem si do koupelny a strávila tam snad hodinu. Když jsem se sebou byla aspoň trochu spokojená, sbalila jsem obálku ze stolu a vyrazila jsem.

Když jsem dorazila do kanceláře, zjistila jsem, že jsem tu první.

(Díky bohu. Aspoň to budu mít z krku dřív než příjdou.) Vytáhla jsem z tašky obálku a šla přímo k řediteli do kanceláře. Hned ve dveřích mě ale zastavila jeho sekretřka.

"Je mi líto slečno, ředitel má teď práci a nechce být rušen. Zkuste přijít třeba za hodinu."

Nehodlala jsem uspoupit ani krok zpět. Nechtěla jsem riskovat, že uvidím Taeho a jako naivka bych si to rozmyslela. S ledovým klidem jsem se hodila rty do křivého úsměvu.

"Je mi líto, ale tohle je opravdu důležité. Potřebuji s ním ihned mluvit."

Sekretářka na mě vyvalila oči a na chvíli ztratila řeč. Hned na to se rozeběhla ke dvřím od ředitelovi kanceláře a po chvíli mi beze slova naznačila, že můžu dovnitř.

"Vítám tě Seol Hee, moje sekretářka říkala, že něco naléhavě potřebuješ. No.... Spíš to vykoktala. Co pro tebe mohu udělat?" Nahodil svůj široký úsměv a podal mi tužku a papír.

Sekretářka mu nejspíš neřekla, že mluvím.

Jen jsem se uklonila a beze slova mu podala obálku. Zvědavě vytáhl složený list a pochvíli se na mě překvapeně podíval.

"To myslíš vážně?" Přikývla jsem.

"Ale proč? Proč tak najednou? Něco se ti tu nelíbí, nebose snad něco stalo?" Nechápal.

"Je mito líto, ale já už tu nemůžu zůstat. Děkuju za všechno co jste pro mě udělal, ale chci se vrátit domů."

Ředitel otevřel pusu a nepokrytě na mě zíral. Dobrou chvíli trvalo, než ze sebe vydal hlásku.

"Ty... Ty... Ty mluvíš? Ale jak? Kdy?" Zakroutila jsem s úsměvem hlavou.

"Na tom nezáleží. Jen chci aby jste věděl, že si vážím příležitosti kterou jste mi tu dal. Opravdu moc, ale chci vás o něco poprosit."

Ředitel se zvedl a došel ke stolku kde měl položený nějaký alkohol. Nalil si do sklenky a napil se.

"Promiň, tohle jsem musel zapít. Mám takovou radost, že zase mluvíš. Mrzí mě že chceš odejít zrovna teď. Ale povídej... Co pro tebe můžu udělat?"

Na chvíli jsem zaváhala.

"No.... Víte.... Potřebovala bych, aby o mém odchodu nikdo nevěděl dokud nebudu pryč."

Ředitel zvedl obočí a zamyslel se.

"Seol Hee, proč mám pocit že před něčím uíkáš? Ublížil ti někdo? Řekni mi pravdu."

Pokusila jsem se úsměv, chtěla jsem potlačit všechny ty pocity které jsem v sobě v tu chvíli dusila.

"Nic takového. Já... Já jen nechci aby mě někdo přemlouval. Dost jsem se tu s klukama spřátelila a vím jak by to vypadalo. Navíc... Já nemám ráda loučení."

Ředitel mě dál zamyšleně pozoroval.

"A je to opravu jen kvůli tomu?"

"Ano.. Je to opravdu jen kvůli tomu. Dnes tu ještě zůstanu a ráda bych aby si všichni mysleli, že mám jen dovolenou. Bylo by to možné? Mohl by jste to pro mě udělat?"

Ředitel se podrbal na hlavě a pak se na mě jen pousmál.

"Jistě, tohle je to nejmenší co pro tebe můžu udělat. Ale jen pokud mi tu teď slíbíš, že se mi ozveš pokud budete doma něco potřebovat."

Slíbila jsem mu co po mě chtěl, potřásli jsme si rukou a hned na to jsem opustila jeho kancelář. Výrazně se mi ulevilo, když jsem věděla že už dnes večer odjedu.

Bylo to jako by mi spadl ze srdce jeden velký balvan. Jenže ten druhý, ten o hodně těžší na mě teprve čekal. Čekal na mě přímo za dveřma a já váhala jestli mám vůbec odvahu vejít dovnitř. (Máš za sebou už půlku cesty. Teď nemůžeš couvnout. Ukaž tomu křivákovi, že to s tebou nic neudělalo. Ignoruj ho, dělej jako by neexistoval! Udělej s ním rychlí proces a máš vyhráno! Pak už ho nikdy... NIKDY neuvidíš!)

Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem dovnitř. Kluci se na mě hned podívali, ale já si to namířila přímo k Jiminovi. Cestou jsem minula Taeho, který si myslel že jdu za ním.

"Chci se ti omluvit za včerejšek. Za to jak jsem na tebe vyjela. Je mi to líto."

Jimin se na mě pousmál a poklepal mě na rameni.

"Nic se neděje, já to chápu."

Vracela jsem se zpátky ke svému stolu, ale v tom jsem ucítila jak mě někdo chytil za ruku.

Taehyung mě chytil a otočil mě k sobě.

"A já? Se mnou nechceš mluvit?"

Nic jsem mu neodpověděla. Nestál mi za jedinou hlásku, kterou bych mohla vydat.

"Já s tebou mluvím!" Moje mlčení ho štvalo nejvíc na světě. Nikdy bych nevěřila, že by to na něj mohlo takhle zabírat. Po chvíli to nevydržel, znovu mě chytil za ruku a zatáhl mě do vedlejší místnosti. Zůstali jsme sami.

"Nechceš se mě na něco zeptat?..... Tak mluv se mnou přece!"

Podívala jsem se na něj, ale neřekla jsem nic. Na co bych se ho měla ptát? To co jsem viděla mi přece bohatě stačilo.

"Myslíš si, že tě budu prosit o odpuštění? Měl bych?... Možná jo, ale já to neudělám. Jediné za co se ti můžu omluvit je, že jsem ti to neřekl hned. Omlouvám se.... Jenže ty jsi za mnou včera neměla chodit, neměla jsi mě hledat. Já nechci vážný vztah, chci si užívat života. Byla chyba že jsem ti to neřekl. To přiznávám. Chtěl jsem to s tebou ukončit, ale ne takhle. Byla jsi docela dobrá."

To už jsem nevydržela, bylo toho moc. Neudržela jsem se a vlepila mu tak silnou facku až mě bolela ruka. Taehyung nahodil ironický úsměv a změřil mě pohledem.

"Byla chyba si s tebou vůbec něco začínat." Dal se na odchod, těsně mě minul aby do mě mohl strčit. Bylo to jasné znamení jeho opovržení vůči mě.

(Tak... A je to venku.... Teď to vím přímo od něj. Byla jsem jen další čárka na seznamu. Další z mnoha holek co už měl a co bude mít... Co jsem vlastně čekala? Vážně jsem ještě trochu doufala, že takhle to není. Doufala jsem v nějaké aspoň trochu rozumné vysvětlení, ale tohle? Pravda je bohužel opravdu až moc krutá.) Už jsem nebyla tolik naštvaná, byla jsem zklamaná.

Slzy se mi znovu vrátily to očí. Otřela jsem je přímo z očí, nechtěla jsem aby mě takhle někdo viděl. Odešla jsem z místosti a namířila si to rovnou do sklepa. Prošla jsem kolem studia kde právě kluci seděli. Došla jsem ke schodům, dál už jsem nemohla. Doufala jsem, že se mi uleví až s ním promluvím. Místo toho mi bylo daleko hůř. Nedalo se to vydržet. Seděla jsem na schodech a nechala slzy volně padat. Už jsem neměla sílu tomu dál odolávat.

"Seol Hee?" Uslyšela jsem za sebou něčí hlas.
Kroky se přibližovaly...

Sweet or Danger - 13. Odhalení!

19. října 2016 v 20:13 | Elvírka

Sweet or Danger

13. Odhalení!


S pohledem na hodinky však moje procházka skončila. (Sakra! Už jsem tam měla dávno být!)

Stopla jsem si taxi a za deset minut už jsem stála před budovou, v níž měli kluci autogramiádu. Na nic jsem nečekala a šla jsem rovnou dovnitř. Vešla jsem do sálu a hned jsem je viděla. Byl na ně tak hezký pohled, sledovat je z druhého konce místnosti aníž by o mě věděli. Všichni se naplno věnovali fanynkám jak nejlíp mohli.

Můj pohled zvědavě sklouzl k Taemu. Na první pohled se choval jako ostatní, šla jsem pomalu dopředu k ostatním. Chtěla jsem se zapojit do práce ale pak přišla na řadu další fanynka.

Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale jak jsem šla pomalu blíž a blíž...

Srdce se mi začalo zrychlovat. Zachvátili mě najednou divné pocity, takové jsem předtím neměla. Co to bylo? Nedůvěra? Podezíravost nebo vztek?

Zdálo se mi, že jí věnuje víc pozornosti než je třeba. Celou dobu jí držel za ruku, nespustil z ní oči. Krev se ve mě začínala vařit. Naštvaně jsem sevřela ruku v pěst. Všechno vyvrcholilo ve chvíli, kdy jí ukázal na někoho z týmu a těšil se jako puberťák.

(Co to mělo sakra znamenat?! )

V tu samou chvíli:

"Hele, Seol Hee se vrátila." Šťouchl Jin do Jimina.

"No konečně, už jsem se začínal bát jestli se jí něco nastalo." Šeptl Jinovi potichu aby to neslyšela některá z fanynek.

"To jo, ale kam to kouká? Sakra! Už zase!" Sykl Jin podrážděně.

"Co je?" Nechápal Jimin, ale jen do chvíle než se podíval na Taeho a fanynku.

"To je blbec! To si vážně nedá pokoj? Tohle už je trochu moc." Naštval se Jimin a chtěl se zvednout. Jin si toho ale všiml a hned ho stáhl zpátky na místo.

"Neblbni! Zaprvé se rozhlédni kde vlastně seš, a za druhé to není naše starost." Snažil se ho Jin uklidnit. Jimin se podíval do obličeje Seol Hee, viděl jak je zmatená, ale netušil jak by jí mohl pomoct.



(To né, to si určitě jen něco namlouvám. Nesmím myslet na blbosti a musím jít něco dělat.)

Sebrala jsem se a šla jsem dozadu za manažerem.

"No sláva, pomalu jsme si začínaly myslet, že se něco stalo. Všechno v pořádku?"

Přikývla jsem. Odložila jsem si věci a chystala jsem se jít pomoct ostatním s ukládáním dárečků od fanoušků.

"Počkej, kam jsi vyrazila?"

Ukázala jsem směrem dopředu, ale manažer mě hned zarazil.

"Není třeba, všchno zvládáme. Jestli chceš tak jdi domů, nebo tu jen počkej a my tě potom cestou domů zavezeme."

Jen jsem zklamaně znovu přikývla a posadila se na volnou židli v místnosti.

Po půl hodině konečně přišli kluci. Všichni samozřejmě vysmátí. Kookie s manažerem se hned zase vypařili. Čekala jsem kdy se ve dveřích oběví i Taehyung, ale nepřišel.

(Kde se zasekl?) Jen jsem nad tím nechápavě pokrčila rameny. Nemohlo za tím být přece něco, co by mě mohlo rozhodit ne?

(Třeba si jen potřeboval odskočit, nebo něco řeší. Co já vím.) Zároveň jsem se ale všimla divného pohledu Jina a Jimina. Usmála jsem se na ně, oni se mi úsměv snažili oplatit.

Jenže něco bylo špatně. Usmívali se jen jejich rty, ale oči mi připomínali spís soucit, nebo dokonce beznaděj. Zadívala jsem se na Jimina, jako by se mi tím pohledem snažil něco říct.

Z jeho pohledu mě až píchlo u srdce, to přece nemohlo být jen tak.

Najednou mi to došlo.

(Kde je Taehyung? Ještě tu není? Počkat!....... A kde je..... kde je ten.... ten asistent na kterého předtím ukazoval fanynce?!) Rozhlédla jsem se po místnosti, zadívala jsem se znovu na dveře a pak jsem se pomalu otočila k Jiminovi.

Ten si jen povzdechl a připadalo mi, že přikývl. Nevím jestli přikývl doopravdy, nebo jestli to v ten moment byla jen moje představivost. Ale hned v další chvíli jsem vyletěla ze dveří a řítila se chodbou. Sama jsem nevěděla kde by mohl být, nebo co by mi vlastně napovědělo co mám hledat. Ale pak... Najednou...

"Je tam?"

"Jasně, už tam čeká."

Nahlédla jsem za roh a viděla Taeho s asistentem. Oba se usmívali, Tae svíral v ruce kliku ode dveří u kterých stáli.

"Fajn, jdi za ostatními. Víš co máš dělat, viď?"

"Jasně, neboj Seol Hee ohlídám." Prohodil s ironickým úšklebkem a poplácal Taeho po rameni. Hned na to se vydal zpět za ostatními. Viděla jsem jak Taehyung potichu vklouzl do dveří a opatrně za sebou zavřel.

(Co má tohle znamenat?! To přece není tak jak to vypadá! Určitě to tak není!)

Nechtěla jsem tomu věřit, přesto mě užírala nedůvěra a zklamání. Něco uvnitř mi říkalo, že dál už ze sebe blbce dělat nemůžu. Nohy mě nesly k těm dveřím za kterými se skrýval Taehyung. Sevřela jsem kliku, ale bála se s ní pohnout. Nechtěla jsem vidět to co tam mohlo být. Chtěla jsem věřit v jeho nevinu, v jeho sliby a jeho lásku.

(Tak už ty dveře otavři! Máš pravdu přímo před sebou a budeš před tím zavírat oči?! Dělej!)

Tahle slova mi projela hlavou, když jsem chtěla odejít. Jenže moje nedůvěra byla silnější než já.Konečně jsem sebrala všechnu odvahu co jsem měla a otevřela dveře...

V místnosti byla tma. Jediné světlo které vedlo bylo z chodby ve které jsem stála.

To slabé světlo úplně stačilo na to, abych viděla to čemu jsem se tolik bála uvěřit.

Svíral jí v náručí, líbali se, smáli se.... (Je to pravda... Bože... Je to pravda!)

Bylo to jako noční můra ze které se nemůžu vzbudit. Stála jsem tam a sledovala celé to nechutné divadýlko. Taehyung si zrovna svlékl tričko. Už to zacházelo příliš daleko, chtěla jsem ty dveře zase zavřít a zmizet. Ježe jsem se nebyla schopná pohnout ani o milimetr.

Taehyung si mě konečně všiml. Oči se mi zaplnili slzami, doufala jsem... v co jsem vlastn doufala? Rozhodně né v to, co udělal.

Došel až za mnou ke dveřím, sundal mou ruku z kliky a zavřel za nimi dveře. Pak už jsem jen uslyšela cvaknutí zámku na druhé straně.

Moje srdce zavalila obrovská tíha. Taková tíha, že jsem nemohla pořádně dýchat. Nohy už mě dál nemohli udržet. Rezignovaně jsem padla na zem a nechala dopadat slzy na podlahu. Nebrečekla jsen, nechtěla jsem aby mě slyšel. Přesto mi nešlo ty slzy zastavit.

(Jak jsem mohla být tak slepá před tím vším. Všechno co mi říkal, pokaždé když mě hladil, líbal... Všechno to byla jen lež. Byla jsem jen jedna z mnoha. Jak mi to jen mohl udělat?

Jak?!)

Seděla jsem tam samotná na studené podlaze a snažila se vstřebat svoje vlastní pocity.



Mezitím u BTS:

"Kde jsi byl tak dlouho?" Ptal se Suga asistenta, který právě dorazil do místnosti.

"Jen jsem musel něco zařídit." Usmál se na Sugu a dělal jako by nic.

Chvíli se rozhlížel po místnosti. Pomalu začínal být nervózní a tak se zeptal.

"Kde je Seol Hee? Něco bych od ní potřeboval." Snažil se nenápadně.

Nikdo se neozval, jen Jimin s Jinem ho nenápadně pozorovali. Asistent vypadal čím dál víc nervózní a tak vstal a chtěl jít překontrolovat chodbu, kde byl Taehyung.

To už ale stál Jimin u něj a zastoupil mu cestu.

"Kampak se chystáš?"

Nervózně si projel vlasy a nahodil úsměv.

"Něco jsem si zapoměl." Znovu se pokusil odejít, ale Jimin ho odstrčil zpátky.

"Řekni mi kde to je! A varuju tě, jestli tam najdu Seol Hee, tak jsi bez práce!" Vyjel Jimin najednou. Asistent sklopil hlavu, věděl moc dobře, že hra na schovávanou skončila.

"Ty dveře vzadu, hned vedle skladu."

Jimin a Jin vyrazili ze dveří a pospíchali na místo kde jak už tušili byla Seol Hee.

Oba se zastavili, viděli ji sedět na zemi schoulenou s oblečejem ve dlaních. Na zlomek vteřiny se po sobě podívali a pak šli opatrně k ní.

"Jsi v pořádku?" Uslyšela jsem něčí hlas. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno kdo to je. Bylo mi jedno co po mě chce. Všechno mi to bylo jedno.

Ucítila jsem něčí pohlazení na mých vlasech.

"No ták, to bude zase dobré. Ukaž, pomůžeme ti vstát. Přece tu nebudeš takhle sedět až půjdou ven."

Ucítila jsem na sobě něčí ruce, chytli mě a pomohli mi se postavit. Konečně jsem se na ně podívala. Byli tam Jimin a Jin.(Kde se tu vzali? Jak věděli kde jsem?) Znovu jsem se podívala na zamčené dveře.

"Nedívej se tam, pojď... Půjdeme." Přestala jsem vnímat kam mě nohy nesou, nevnímala jsem už ani jejich hlasy. Hlavou mi běželo tolik myšlenek, že jsem nemohla vnímat nic jiného.

Promě tím okamžikem všechno zkončilo. Dovedli mě do místnosti a posadili mě na nejbližší židli. Cítila jsem na sobě pozornost všech v místnosti. Nemohla jsem to vydržet a tak jsem si vzala tašku, bundu a šla jsem pryč.

"Kam jdeš? Nemůžeš jít domů sama v tomhle stavu." Namitl Jimin a stoupl si do dveří.

Stoupla jsem si před něj a zvedla jsem hlavu. Můj pohled nebyl výhružný, naštvaný nebo zklamaný. Nezbylo v něm naprosto nic. Nedokázala jsem už cokoliv cítit.

"Je mi jedno jak se díváš, nepustím tě takhle pryč." Oznámil mi rozhodně.

"TY!... VY! VY VŠICHNI JSTE TO VĚDĚLI A NIC JSTE MI NEŘEKLI! NECHALI JSTE TAEHO SE MNOU HRÁT ŠPINAVOU HRU! VŠICHNI JSTE VĚDĚLI JAK TO DPOPADNE, TAK SI TU TEĎ NEHRAJTE NA TO, ŽE VÁM NA MĚ NĚJAK ZÁLEŽÍ!!!"

Všichni zůstali stát jako opaření s otevřenou pusou, včetně Jimina.

Prošla jsem s nezájmem kolem něj a přitom jsem ho strčila do ramene. Chytil se za něj a díval se za mnou. Já už se ale soustředila jen a jen na to, abych byla co nejdřív pryč. Pryč od těch lhářů a kompliců.

V místnosti zavládlo naprosté ticho. Nikdo neměl co říct dokud se neozval J Hope.

"Má pravdu. Nikdo z nás jí nic neřekl. Je to hlavně naše vina." Řekl zklamaným hlasem.

"Já jsem mu říkal ať si s ní nic nezačíná! Proč mě zase neposlechl!" Bouchnul Jin naštvaně do stolu.

V tu chvíli se vrátil JungKook s manažerem.

"Co je? Stalo se něco?" Zeptal se manažer, když si s JungKookem prohlíželi ostatní.

"Manažere máme vás rádi, ale tohle je mezi námi."

"Aha... No, za patnáct minut odjíždíme. Budu venku kdyby něco." Odešel a zavřel za sebou.

"Co se dějě?" Nechápal JungKook.

"Už to ví, přišla na to." Přistoupil k němu Suga, ale JungKook nechápal.

"Seol Hee... Přistihla Taeho." Vysvětlil mu nakonec.

JungKook se chytil za hlavu.

"Kde je? Kde je Seol Hee teď?" Ptal se vyděšeně.

"Odešla." Povzdechl si Jimin.

Právě v tu chvíli se zase otevřeli dveře a v nich stál Taehyung.

Jimin ho vtáhl dovnitř a zabouchl.

"Co je?" Taehyung dělal, že nechápe co se dějě. Na to bylo ale příliš pozdě.

JungKook šel přímo k němu, ale J Hope ho chytil a pevně ho stiskl.

"Ty blbče! Cos to udělal!" Dělil je od sebe jen kousek.

Taehyung si ale JungKooka nevšímal.

"Kde je Seol Hee teď?" Zeptal se Jimina.

"Odešla."

"Na něco jsem se tě ptal! Jak jsi to mohl udělat?! Slyšíš?!" Opakoval naštvaně JungKook, který se snažil dostat z J Hopova sevření.

"Tobě do toho nic není! Tohle je něco co si musím vyřešit já sám!" Zařval na něj Taehyung.

"HEJ!" Přerušil je Jimin.

"Seol Hee mluví."

Oznámil jim a oba se zarazili...

Sweet or Danger - 12. Minulost Seol Hee

5. října 2016 v 20:17 | Elvírka

Sweet or Danger

12. Minulost Seol Hee

Celé dopoledne jsem se snažila zachytit alespoň jeden Taeho pohled. Byla to však jen ztráta času. Dělal jako bych tam nebyla, nevěděla jsem co jsem udělala tak strašného. Je to snad kvůli tomu, že jsem to piáno nevzala na sebe? Ne, určitě to bylo kvůli tomu, že jsem s ním nechtěla jet do dormu. Dvakrát jsem mu dokonce nenápadně dala do kapsy lístek na který jsem mu napsala:

Co se děje? Proč děláš, že mě nevidíš? Nechceš mi něco říct?

Jenže i tato snaha byla naprosto zbytečná. Pokaždé si papírek přečet, hodil na mě otrávený pohled a lístek vyhodil do koše. Pomalu ale jistě jsem propadala panice. Teprve pak jsem si vzpomněla na oběd.

(Určitě za mnou zase příjde a všechno mi řekne. Všechno to urovnáme a bude to zase jako předtím.) Podívala jsem se na hodinky a s úlevou jsem zjistila, že oběd má být už za hodinu.

(Hodina? To už přece vydržím.) Dobrá nálada se mi hned vrátila. Trochu za to mohl i manažer, který se mi přišel omluvit.

"Ještě jednou se ti omlouvám, JungKook mi všechno vysvětlil."

S úsměvem jsem nad tím mávla rukou a podívala se na Kookieho, který se na mě jako vždy usmíval od ucha k uchu. Jemně jsem sklonila hlavu aby poznal, že jsem mu vděčná.

To už se k nám ale přiřítil Jimin.

"Jasně že Seol Hee by to neudělala, nemá přece důvod." Dal mi ruku přes rameno a vedl mě k ostatním. Sáhl mě sebou na sedačku přímo vedle Taeho. Ten se na mě překvapeně podíval, ale reakce nepřišla žádná. Chtěla jsem se zvednout a jít pokračovat v práci, ale Jimin mě nepustil.

"Seď tu chvíli s náma, nic ti přece neuteče. Nebo snad jo?" Zakroutila jsem hlavou, ale bylo mi tam nepříjemně. Byla jsem u Taeho tak blízko a zároveň tak daleko. Tenhle pocit byl nesnesitelný. Navenek jsem dělala jako by se nic nedělo, ale uvnitř jsem křičela. Všechno ve mě šílelo.

Měla jsem sto chutí ho popadnout a třást s ím dokud mi neřekne proč se takhle chová.

"Jdeme na to jídlo nebo ne?" Slyšela jsem Jinův naléhaví hlas a hned jsem vystřelila pro tašku a vyběhla z místnosti. Seběhla jsem do sklepa a sedla si na svoje místo.

(Příjde, určitě příjde.... Musí.... Určitě mě tu nenechá... Prostě příjde.) Dívala jsem se na dveře a po chvíli jsem skutečně uslyšela kroky. Zastavil se mi dech, klika se začala ohýbat. Měla jsem srdce až v krku.

To už stál ve dveřích v celé své kráse. Díval se na mě jako na svou kořist. Jeho oči, jeho pohled...

Najednou vyrazil přímo ke mě, chytil mě za ruku a vytáhl mě ze židle. Zůstala jsem tam stát jako opařená.

"Proč ses tam včera vracela? Neříkal jsem ti, aby jsi tam už nechodila?"

Dívala jsem se do jeho zlověstných očí a nevěřila jsem svým uším.

"Tak proč? To chceš tolik vidět JungKooka? Tak už něco řekni!"

(Řekni? Jako vážně?) V tu chvíli jsem se naštvala. Nechoval se tak ke mě kvůli tomu, že jsem s ním nejela do dormu. Ani kvůli tomu, že jsem na sebe nevzala vinu za to piáno. Bylo to kvůli Kookiemu?

(Ten řev, ty rány.... Chtěla jsem přece jen vědět, jestli je v pořádku. Co si myslí?)

Ale jak jsem tak dívala do jeho očí a on do mých. Opravdu jsem na něj mohla být naštvaná?

Jemně jsem se na něj usmála a pohladila ho po tváři. Zachytila jsem v jeho očích zmatek. Nechápal co dělám. Políbila jsem ho na tvář a přitiskla se k němu.

(Opravdu si myslíš, že bych chodila za Kookiem abych byla s ním? To bych ti přece neudělala. Nemohla bych ti to udělat. Nikdy.)

Cítila jsem jak mi položil ruce na záda. Jeho dotek byl tak příjemný. Konečně snad pochopil co bych mu chtěla říct.

"Promiň, já...já nechtěl."

Přitiskla jsem se k němu ještě pevněji. Chtěla jsem v tu chvíli cítit jen jeho přítomnost. Nic jiného než on pro mě v tu chvíli neexistovalo. Konečně to byl zase můj Tae, můj milující a něžný Tae.

Vzal mou tvář do dlaní a jemně jí hladil. Vtiskl mi několik něžných polibků a pak se usmál.

Jestli jsem o něm někdy jen trochu pochybovala, tak teď jsem si byla jistá. Byla jsem si jistá, že on je to nejlepší co mě kdy mohlo potkat.

Najedli jsme se a šli spolu zpátky za ostatními. Moc dobře věděli, že chodíme na jídlo spolu, ale tentokrát se divili, že jdeme spolu. Museli si myslet, že jsme se zbláznili.

V tu chvíli přišel manažer.

"Za dvě hodiny odjíždíme na tu autogramiádu. Připravte se, ne že budeme zase na někoho čekat. Já teď musím ještě k řediteli." Oznámil jen tak mimochodem a zmizel ve dveřích.

Všichni se vrátili ke své práci, ale asi za deset minut začal někomu na stole zvonit mobil.

"Čí to je?" Ptal se Jimin, který přiběhl k telefonu a zvědavě se rozhlížel po místnosti.

"To je přece manažera." Zavolal Jin.

Jimin chvíli váhal, ale nakonec telefon zvedl.

"Prosím?"

"Dobrý den, máme menší problém...."

"Počkejte chvíli, já nejsem manažer. Je to důležité?" Pokraoval zmateně Jimin.

"Ano... Je to hodně důležité. " Zněl v telefonu naléhavý hlas.

"Dobře, hned mu donesu telefon a za chvíli vám zavolá zpátky."

Jimin ukončil hovor a pospíchal k ředitelově kanceláři. Otevřel dveře, ale sekretářka ředitele nikde. Uvidělo pootevřené dveře od ředitelovi kanceláře a šel k nim se zdviženou rukou. Chystal se zaklepat, jenže se najednou zarazil. Nechtěně zaslechl jméno Seol Hee a postavil se ke zdi aby ho nebylo vidět.

"Takže to máme vyřešné. Dobrá..... A teď mi pověz co je nového? Jak si vede Seol Hee?"

"Dobře, i když....." Zarazil se manažer.

"Ano?"

"Měli jsme menší incident s piánem. A vypadalo to právě na Seol Hee. Pak se naštěstí ukázalo, že to nebyla ona." Sklopil manažer hlavu.

"A to mi říkáte až teď? Ještě k tomu, jako by o nic nešlo?!"

"Noooo.... Jak říkám, všechno se nakonec vyřešilo."

"Ví o tom, že jste jí podezírali?"

"Ano."

"Víte vůbec co to s ní mohlo udělat?!" Rozčiloval se ředitel.

"Jak to mám vědět? Dal jste mi jí sem ze dne na den a jediné co o ní vím je, že je němá!" Nevidržel to manažer a rozčílil se taky.

Na to se ředitel zamyslel.

"Posaďte se.... Myslím, že je vhodná doba si promluvit."

Oba se posadili a ředitel se zhluboka nadechl.

"Znal jsem jejího otce dlouhá léta. Byly jsme nejlepší přátelé a když se narodila Seol Hee byl to ten nejšťastnější muž na světě. O to víc byl šťastný, když projevila zájem o hudbu.Měla naprosto úžasný hlas. Ale ze všeho nejradši... Ze všechno nejradši hrála právě na piáno. Na to jí učil hrát její otec. Chtěl abych se jí věnoval a pomohl jí se prosadit až bude starší. Dělali jsme co jsme mohli..."

Ztratil na chvíli řeč.

"A dál?" Zajímal se zvědavě manažer.

"Jednou večer... To jí bylo patnáct, volal jsem jim domů. Dal jsem její nahrávku jedné společnosti a oni si jí chtěli hned poslechnout naživo. Museli hned přijet. Bylo to pozdě v noci, když se stala ta hrozná nehoda. Pršelo a oni dostali smyk na silnici. Její otec to nepřežil a ona byla dlouho v bezvědomí. Když se nakonec probrala.. pak.... pak už nepromluvila ani slovo. Nikdy se nesmířila s otcovou smrtí. Chtěla zpívat, tolik chtěla zpívat.... Jenže po té nehodě začala svůj hlas nenávidět."

Poté se ředitel zvedl a došel k počítači. Vložil do něj CD a jeho kanceláří se nesla píseň s neobyčejně krásným hlasem.

"No nebyla úžasná?" Pronesl ředitel nakonec smutně.

Jimin stál schovaný za dveřmi a po tvářích mu tekly slzy. Když slyšel její hlas z kanceláře, byl jako omráčený.

(Tak takhle to je! Proto je němá, proto u toho rozbitého piána byla tak mimo. Bože!)

Měl hlavu úplně jinde, když znovu začal zvonit manažerův mobil, který stále držel pevně v ruce. (Sakra! Já zapoměl!)

Rychle si otřel slzy a zaklepal.

"Dále!"

"Promiňte že ruším, ale tenhle muž před chvílí volal a prý je to důležité." Rychle dal manažerovi telefon a vyběhl z kanceláře rovnou zpátky za ostatními.

(Mám to klukům říct nebo ne? Měl bych to říct alespoň Taemu. NE! NE! NE! Ředitel má jistě důvod, proč nechce aby to někdo věděl. Budu dělat, že jsem nikdy nic neslyšel.)

"Cos tam dělal tak dlouho?" Ptali se ho ostatní.
"Někdo mě zdržel na chodbě." Prohodil jen tak Jimin a podíval se na Seol Hee.
(Neboj se, nikomu nic neřeknu Seol Hee... Opravdu.) Slíbil si sám pro sebe.
Chvíli po Jiminovi přišel i manažer.
"Seol Hee? Můžeš na chvíli se mnou?" Zeptal se jako by nic.
Šla jsem tedy za ním do jeho kanceláře.
"Potřebuju abys něco zařídila. Tohle se musí doručit a člověk který to měl odnést onemocněl. Normálně bych tě o to nežádal, ale dost to spěchá. Doručila bys to a pak bys přijela za námi. Myslíš si, že to sama zvládneš?"
Vzala jsem si zalepenou obálku s adresou a s úsměvem jsem přikývla. Sice jsem nechtěla být od Taeho daleko, ale práce je práce. On mi přece nikam neuteče ne?
Na nic jsem nečekala, vzala jsem si věci a šla jsem. Venku bylo opravdu krásně. Cítila jsem, jak mi slunce svítí na tvář. Mohla bych být venku celý den a nevadilo by mi to. I když jsem si užívala počasí, byla jsem ráda, že jsem konečně přijela na druhou stranu města. Odevzdala jsem obálku a vyrazila na zpáteční cestu. Ta byla ještě lepší, protože jsem věděla že tam bude Tae.
I když se mnou nebyl, pořád jsem ho viděla všude kolem sebe.
(Bože, chovám se jak zamilovaná školačka.) Smála jsem se sama sobě. Ale co, byla to pravda a nic by mě v tu chvíli nepřesvědčilo o opaku.

Až do té chvíle...

Další články


Kam dál