Prosíme vás, abyste nekopírovali obsah blogu.

Bez souhlasu autorů

(Je to otázka vašeho vlastního bezpečí ;D )

1.day - Tearful day

6. října 2013 v 11:30 | Jane xD

1.day - Tearful day
Byl večer a já si balila poslední věci, co jsem si chtěla vzít s sebou. Za 10 hodin nám mělo letět z Prahy letadlo. Měla jsem už dávno spát, ale svědomí je svědomí. Vědomí o tom, že budu bydlet tisíce kilometrů od domova mě velice děsila. Ale moc dobře jsem věděla, že s tím nic nezmůžu. Rodiče si našli novou práci v Korei. Přesněji v Jihokoreské republice v Soulu. Nebo spíš bych měla říct, že jejich práci jim zařídil nějaký jejich známí. V životě jsem netušila, že někoho takového mají za známého. Kromě práce jim sehnal i bydlení. Prý budeme bydlet v krásném domě se zahradou, který je na okraji Soulu. Dokonce už je i zařízený. A to kompletně. Je v něm vymalováno, nábytek. Prostě vše v moderním a útulném duchu. Tenhle domek je na okraji Soulu. Ač jsem věděla, že to bude určitě dobrý dům, tak jsem tam nechtěla. Pomyšlení na to že ztratím moje dlouholeté kamarády a kamarádky byla natolik děsila, že jsem jen zarytě seděla na posteli a nic jsem nedělala. Koukala jsem do zdi, jako bych nic jiného nemohla. Zmocnila se mě bezmoc a já si lehla a schoulila se do klubíčka. Dál jsem přemýšlela nad tímhle tématem. Kromě přátel ztratím i mého o 4 roky staršího bratra, který měl tu možnost zůstat doma v Česku. Schoulená v klubku jsem začala brečet. Jediné co jsem si s sebou do Soulu mohla, vzít byla jen jedna cestovní taška, v které bylo společně s oblečením i pár fotek a můj první plyšák, kterého jsem dostala první den, co jsem se narodila. Vše ostatní muselo zůstat doma. Ani naše dvě kočky a pes nesměli jet s námi. Persiho kocoura, který s námi žil již 7 let jsem měla ráda ze všech zvířat asi nejvíce. Byl velmi přítulný a mazlivý. Za to Suzi, kterou máma vypiplala, jako malé kotě se k lidem moc neznala. Oblíbila si u nás asi jen moji mamku. Nikoho nepřekvapilo, že ani o dva roky staršího Persiho si nepouští k tělu. Sice mám Persiho ze všech zvířat nejraději, ale nejvíc se mi bude stýskat po našem dvouletém kříženci Lordovi. Byl vždy tak energický, a když jsem byla unavená, dodal mi vždy energii. Často jsem s ním chodila na procházky. Pomáhal mi snad ve všem, v čem mohl. Když si vzpomenu, že už nikdy nepohladím ani jednu z našich koček nebo Lordovi nehodím míček je mí smutno, jsem sklíčená, chci zemřít. Vím moc dobře, že moje smrt by byla jen přítěží pro ostatní, ale mně by se ulevilo. Moc dobře vím, že smrt nic neřeší. To že bych se zabila, by bylo k ničemu a navíc nemám na nic takového odvahu. Nevím, zda za to mám pánu bohu děkovat nebo se na něj zlobit. Vím moc dobře, že za tohle nikdo nemůže. Ani rodiče ne, ale jak by vám asi bylo kdyby jste přišli ze školy a najednou se dozvěděli, že se budete za 3 dny stěhovat tisíce mil od domova. Cítila jsem se využita, jako bych byla jen panenka, kterou můžete v pohodě přenést z místa na místo. Jako pes, který nemá na vybranou a prostě musí jít. Nenáviděla jsem všechno a všechny, ale nejvíc své rodiče. Cítila jsem, jak mi slzy stékají po tvářích. Zdálo se mi, jako by byly vroucí. Otřela jsem si obličej a sedla si. V duchu jsem si říkala, že všechno zvládnu, a že vše bude dobré. Že to bude dobrodružství. Ale to bylo málo na to, co jsem musela obětovat. Přátelé, domov, domácí mazlíčky dokonce mi bude chybět i škola a celé město. Snažila jsem se na tohle téma zapomenout. Ale nešlo to. Podívala jsem se po pokoji. Pokoj osvětlovala lampička na stole. Kam nedosáhl její svit, byla jen černočerná tma a nic víc. Vždy mi tahle atmosféra byla velmi příjemná, byla tónována od oranžové do černé barvy. Ale dnes jako by mě všechno nenávidělo. Tma byla děsivá a temná a oranžové světlo nebylo už tak teplé a milé jako vždy. Věděla jsem, co mne může vysvobodit s téhle hrůzy. Byl to spánek. Ale ten zatím nebyl tak milosrdný, abych usla. Celou dobu jsem si marně nalhávala, že si ze mě rodiče jen dělají, jak se říká dobrý den nebo, že je to jen špatný sen z kterého se probudím. Že na poslední chvíli nám oznámí, že nikam nepojedeme a že zůstaneme doma. Věděla jsme, že je to jen klam a že si všechno jen nalhávám. Naděje, že už od zítřejšího dne neuvídím své přátelé, domov zmizela. Schoulila jsem se zase do klubíčka a lehla si. V tenhle moment jsem chtěla utéct z téhle kruté reality. Zavřela jsem oči a přála si jen jediné, abych usla. Boužel to nešlo. Podívala jsem se na hodiny za tři hodiny mám vstávat. Přikryla jsem se peřinou, protože mi byla již zima. Zavřela jsem oči a spánek byl ke mně již milosrdný a nechal mne konečně usnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama