Prosíme vás, abyste nekopírovali obsah blogu.

Bez souhlasu autorů

(Je to otázka vašeho vlastního bezpečí ;D )

SL. - Začátek cesty

17. listopadu 2014 v 21:57 | Elvirka

Začátek cesty

Mé nadšení a optimizmus mě začali opouštět hned po příletu. Začalo to ztraceným kufrem který se našel naštěstí jen po třech hodinách na letišti. Největší problém byl že jsem nemohla najít člověka který mě měl na letišti vyzvednout.. Po dvou hodinách jsem už začínala být zoufalá, když už jsem rezignovala na jakoukoliv další hledací akci. Sedla jsem si kousek od pultu s informacemi a asi po další hodině se ke mě od informací přiřítil cizí muž.
"Dobrý den já jsem Min, moc se omlouvám za spoždění, snad jste nečekala dlouho."
(No vůbec ne jen pár hodin.) Říkala jsem si pro sebe a šla za ním. Pomohl mi naložit kufr do auta a vyrazily jsme.
"Nejdřív vás odvezu do bytu kde budete s jednou kolegyní, aby jste si tam nechala kufr. Hned potom musíme jet do společnosti. Čekají tam na nás. Musíte s nimi podepsat nějaké dokumenty a pak vás provedu po pracovišti a vše vám vysvětlím."
Trochu mě děsilo že sotva přiletím už se nezastavím, ale co se dá dělat.... Po všem co jsem do teď zažila už se mi nic horšího stát nemůže...Když jsem večer konečně dorazila do bytu chtěla jsem jen spát... Už jsem se chystala do postele když někdo zaklepal na dveře, byla to moje spolubydlící. Uvítala mě s takovým nadšením, které jsem jí kvůli únavě nemohla oplatit. Hned jsme se zkamarádili. Kdyby mohla povídala by si se mnou celou noc ale já už se viděla v posteli. Prvních pár dní bylo dost náročných než jsem se do jejich tempa dostala. Naštěsti se mnou měli trpělivost. Další den jsme měli tolik práce že jsme nevěděli co dřív.
"Mohla byste odnést tyhle složky ke mě do kanceláře?"
"Jistě"
A už jsem běžela když jsem najednou zakopla a všechno se mi rozletělo na zem. Sehla jsem se a začala vše zbírat a rovnat. Když v jednu chvíli se prudce otevřeli dveře a já dostala ránu přímo do hlavy. V tu chvíli jsem měla černo před očima.
"Halo, jsi v pořádku? Halo, je ti něco?" ... Slyšela jsem hlas co ke mě mluvil a otevřela jsem oči a viděla postavu co se nade mnou skláněla. Viděla jsem trochu rozmazaně.
" Co se stalo?"... Ptala jsem se.
"Bouchnul jsem tě do hlavy dveřma, není ti nic?"... Podívala jsem se na toho člověka a vytřeštila jsem oči. Byl to Sehun z EXO.
"Nooo ano nic mi není."... Rychle jsem se postavila, ale hlava mě bolela jako blázen.
"Dobrá příště si dávej pozor."
Pomohl mi pozbírat papíry a odešel. Zůstala jsem tam stát jako opařená.
"Kde jste tak dlouho?" Otočila jsem se a uviděla naštvaného manažera.
"Omlouvám se, vzala jsem si toho moc."
Hlava mě bolela celí den a já už sem se nemohla dočkat toho až půjdu domů. Byla už tma když jsem končila. Šla jsem pomalu k výtahu a hledala mobil v tašce když jsem do někoho vrazila. Hned se ozvala ta prokletá hlava.
"Zase Ty?"
Podívala jsem se abych se omluvila a byl to opět Sehun, tentokrát tu ale nebyl sám. Vedle něho stál Kai.
"Tebe asi baví dostávat rány vid?"... Začal trochu ironicky což mě trochu naštvalo.
"Mě? to opravdu ne, spíš tebe asi baví je rozdávat."... Oplatila jsem mu jeho ironii a Kai se začal nahlas smát.
"Ta hlava tě pořád bolí?"
"Ne už je to dobrý" ...Omluvila jsem se a šla pryč. Konečně jsem byla venku a tak jsem si řekla že se projdu. Šla jsem pomalu a držela se za hlavu, když u mě zastavilo auto.
"Nastup si, my tě odvezeme." Řekl Sehun a naznačoval at si nasednu.
"Ne děkuju. Chci se projít." Řekla sem a chtěla jít dál.
"Nejsem zvyklí někoho přemlouvat, nasedni ať můžeme jet."
Já zase nejsem zvyklá aby mi někdo rozkazoval. Měj se."... Vypadlo to ze mě úplně samo ani jsem nevěděla jak. Čekala že po tomhle odjedou, místo toho jsem ale slyšela bouchnutí dveří od auta a ucítila jsem jak mě někdo chytil za ruku. To mě Sehun táhl do auta a zabouchl za mnou dveře. Kai se tiše smál a ptal se kde bydlím. Řekla jsem mu adresu a jeli jsme. Cestou mě zpovídali odkud jsem a jak dlouho tu budu.
"Proč se ptáš?"
"Ptá se aby věděl jak dlouho si má dávat pozor na to když otvírá dveře".... Řekl Kai a oba jsme se tomu smáli. Sehun se ale nesmál, jen tam zamyšleně seděl.
"Děkuju za únos" ... Rozloučila jsem se s úsměvem a vystoupila. Sehun vystoupil taky a doprovodil mě.
"Já ale trefím ke dveřím sama"
" Jak se vlastně jmenuješ? "Zeptal se najednou.
"Já? Jmenuju se Nikol".... Byla jsem překvapená že to chce vědět. dál nic neřekl a odešel. Doma jsem o tom ještě chvíli přemýšlela a pak jsem usnula. Ovšem to jsem ještě nevěděla co mě zítra mělo potkat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama