Prosíme vás, abyste nekopírovali obsah blogu.

Bez souhlasu autorů

(Je to otázka vašeho vlastního bezpečí ;D )

O.I. 9.ep.-Já a Yo Shi

21. února 2015 v 19:16 | Elvírka
Já a Yo Shi

"ANI TO NEZKOUŠEJ! NEPŘIBLIŽUJ SE K NÍ!" Kluci stáli okolo mě a věděl jsem, že ho k nám nepustí.
"Vím, je to moje vina. Ale prosím, chci ji vidět. Alespoň na chvíli." Byl zlomený stejně jako já.
"Na to zapomeň! Nikdy se k ní už nepřiblížíš! Rozumíš mi?"
"Jen jsem chtěl aby byla šťastná se mnou! Já jsem byl ten pravý!" Už jsem se zvedal ale Leo mě předběhl.
"Kdo jsi, aby jsi rozhodoval o tom kdo má být s kým šťatný!" Rozkřikl se na něj.
"Nechte mě se na ní jen podívat, prosím."
Nechtěl jsem to udělat, opravdu ne. Ale věděl jsem, že takhle by to Yo Shi nechtěla. Po chvíli váhání jsem Zhou Chena přece jen k Yo Shi pustil. Díval jsem se jak se k ní sehl. Jeho bolest byla nejspíš skoro stejná jako ta moje. Viděl jsem jak ji hladí po vlasech.
"Promiň mi to. Tohle jsem nechtěl. Nevěděl jsem, že tohle uděláš. Kdybych věděl jak daleko jsi schopná zajít a že obětuješ klidně i sebe, nikdy bych nezašel až sem. Jen jsem chtěl....... Chtěl jsem aby jsi byla se mnou. Aby to bylo jako dřív. Proč jsi tohle udělala? Proč?"
Najednou jsem uviděl, jak Zhou Chen začíná zářit. Barva jeho oblečení se měnila zpátky na bílou. Sám to nechápal. Začal vzlykat ještě víc.
"Obětovala jsi se pro nás oba. Chtěla jsi abych byl jako předtím. Je to tak?........ Zklamal jsem tě. Tolik jsem tě zklamal."
Nohy mě v tu chvíli neunesly, padl jsem k zemi. Nechtěl jsem ho poslouchat. Teprve teď mi došlo že je konec. Už ji nikdy neobejmu, nikdy ji nechytím za ruku a ona ji nestiskne.
"Vím co pro tebe musím udělat" Řekl Zhou Chen. Neměl jsem sílu se na něj podívat. Hlavu jsem měl sklopenou k zemi a vnímal jen vlastní bolest. Nevěděl jsem co bez ní budu dělat. Zhroutil se mi celý svět.
"Hongbine...... Podívej!" Řekl Leo a zatřásl se mnou.
Zvedl jsem hlavu a zarazil se. Viděl jsem, jak Zhou Chen drží ruku na srdci mé Yo Shi. Viděl jsem jak Yo Shi začíná zářit. Čím víc zářila, tim víc byl Zhou Chen vyčerpaný.
"Řekněte jí, že je mi to líto" Nic jsem na to neřekl. Byl jsem až moc mimo sebe z toho co vidím, než abych mu odpověděl.
Nevím jak dlouho to trvalo. Najednou jsem viděl něco šíleného. Jako kdyby se Zhou Chen začal rozplívat. Viděl jsem, jak se z něho pomalu drolí malé kousky a ty mizí. Ještě se na mě podíval. Neřekl nic, měl slzy v očích které mu pomalu stékaly po tvářích. Na rtech ukázal něco jako slabý úsměv a najednou se rozplynul úplně. Ještě chvíli po tom jsem seděl na místě, abych vstřeval to co jsem viděl. Pak jsem se rychle rozběhl k Yo Shi a doufal, že ji to pomohlo. Opravdu jsem doufal, že udělal něco co by jí pomohlo. Snažil jsem se ji probudit, ale nešlo to. Všiml jsem si, že pořád nedýchá.
Byla to poslední naděje kterou jsem měl a teď i ta byla pryč. Sedl jsem si a vzal ji do náruče.
"Měli by jsme někoho zavolat." Prohodil smutně N.
"Ještě chvíli" Prosil jsem je. Nejspíš mi rozumněli, protože neprotesovali.
Prohlížel jsem si její tvář. Byla pořád krásná a nevinná. Přitiskl jsem si ji k sobě a držel ji. Najednou jsem si něčeho všiml. Asi jsem si to namlouval, ale viděl jsem jako by se jí začala trochu hýbat hruď.
"Kluci! Rychle!"
"Co je?" Zajímali se.
"Ona dýchá......Vážně, podívejte se." Dívali se na mě, jako bych se zbláznil. Bylo na nich vidět, jak mě litují.
"Myslím to vážně!" Jediný Hyuk se přišel podívat až ke mě a vyvalil oči.
"Má pravdu..... opravdu dýchá." Rychle se seběhli ke mě. Čekali stejně tak jako já.
Chtěl jsem ji probudit, ale Ravi mě zarazil.
"Počkej, nech ji ať se probere sama. Nevíme co by jí to mohlo udělat."
"Máš pravdu." Snažil jsem se trpělivě čekat. Měl jsem sto chutí jí probrat, ale mohl jsem jen čekat.
Viděl jsem jak dýchala líp a líp. Do jejího obličeje se začínala vracet barva. Její tvaře se začali roztomile červenat. Neudržel jsem se a plakal štěstím. Teď už jsem věděl co Zho Chen udělal. Obětoval se pro ni. Chtěl napravit to co způsobil. Jen jsem nevěděl jak jí to řeknu až se probere. Najednou, jako bych to přivolal, začala se pomalu probírat. Otevřela oči a dívala se na mě.
"Lásko?" Řekl jsem ji potichu. Napětí jsem skoro ani nedýchal.
"Jsi v pořádku?" To byla první věc která jí zajímala. Myslel jsem, že se z ní zblázním. Jen jsem kývl.
"A ty?"
"Nemůžu se hýbat. Proč se nemůžu hýbat?.....Je mi hrozná zima."
"Dej tomu čas, bude to chvíli trvat" Vstoupil do toho N.
Držel jsem její křehké, ještě studené tělo v náručí. Kluci přinesly deky a pomohli mi ji přikrýt.
"Co se vlastně stalo? A hlavně....... Kde je Zhou Chen? Neudělal ti nic? Odešel?" Očima pátrala po místnosti. Nevěděl jsem, co jí na to mám říct.
"Ano, odešel."
"Kam? Vrátí se ještě?" Řekla, jako by už něco tušila.
"Ne, už se nevrátí Yo Shi" V očích se jí oběvily slzy. Pomalu jí začali téct po tváři.
"To je v pořádku Yo Shi. Všechno je v pořádku" Snažil jsem se jí uklidnit, ale marně.
"Zemřela jsem, že ano?" Nechtěl jsem jí na to odpovídat. Nechtěl jsem si ten hrozný moment zase připomínat. Ale musel jsem jí přece říct pravdu.
"Ano, zemřela. Zhou Chen se kvůli tomu zhroutil a pak........ Obětoval se pro tebe, aby jsi mohla žít."
To už se rozbrečela úplně.
"Proč to udělal? Tohle jsem nechtěla."
"To je v pořádku. Udělal to, protože poznal že udělal chybu. Chtěl aby jsi byla šťastná."
Začala se pomalu hýbat. Chytil jsem ji za ruku a pevně ji držel. Byl jsem štěstím bez sebe, že jsem cítil jak do ní opět proudí život.
"Už budeme pořád spolu, ano?" Zeptal jsem se jí. S ubrečenýma očima se na mě podívala a jen kývla.
Po nějaké době se už mohla i posadit. Byla jí pořád zima. Ravi jí přinesl svojí mikinu a pomohl jsem jí, aby si ji oblékla.
"Co to je?" Vylekala se.
"A co?" Zeptal jsem se nechápavě. Pak jsem si všiml o co jde. Překvapeně jsem jí sledoval. Mikina nezměnila barvu a zůstala zelená. Nepřestávál jsem jí udiveně sledovat.
"Takže.....Takže já.....Jsem teď člověk?" Dívala se na mikinu a celá se třásla. Šel jsem k ní a objal jí.
"To už je přece jedno, nic nám nehrozí. A stejně už budeme pořád spolu."
"Vážně?" Dívala se na mě, jako by mi nevěřila.
"No jasně. Snad si nemyslíš, že tě nechám jen tak odejít."
"Ale.... Já už jsem jen člověk, nejsem ničím zvláštní." Byla opravdu zmatená.
"Pro mě jsi pořád stejně kouzelná Yo Shi." Pohladil jsem ji po tváři a políbil ji na čelo.
Několik dní jsme se pak s klukama bavili nad tím, jak si zvykala na nový život bez kouzel. Nebo když jsme jí sledovali, jak si dvě hodiny vybírá oblečení, aby věděla jaké barvy se k sobě hodí. Život se pomalu vracel do starých kolejí. Často si vzpomněla na Zhou Chena a byla smutná, ale Ken jí dokázal vždycky rozesmát. Nejdůležitější bylo, že tu byla se mnou a v pořádku. Konečně jsme mohli být spolu, aníž by jsme se museli bát jeden o druhého. Věděl jsem, že ji už nikdy neopustím a že budeme napořád spolu.
Budeme jen Já a Yo Shi.....
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Péťa Péťa | E-mail | 21. února 2015 v 20:23 | Reagovat

Tak to mě dostalo :') nádherný ^^

2 Elvírka Elvírka | Web | 21. února 2015 v 20:29 | Reagovat

Jsem ráda :-* :-)

3 Hatachi Hatachi | 21. února 2015 v 21:15 | Reagovat

To bylo tak nádherný, že jsem zase u toho bulela jak Sungova želva.
Nakonec Chen nebyl zase tak špatný. Svou chybu přiznal, i když už bylo pozdě. Svůj život vyměnil za život YoShi...

4 Elvírka Elvírka | Web | 21. února 2015 v 21:33 | Reagovat

[3]: Jsem moc ráda, že se závěr líbil

5 dg-entertainment dg-entertainment | Web | 22. února 2015 v 9:55 | Reagovat

Krása... jen zas tam máš objetovat místo obětovat.^^

6 Elvírka Elvírka | Web | 22. února 2015 v 10:00 | Reagovat

[5]: Díky :-D :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama