Prosíme vás, abyste nekopírovali obsah blogu.

Bez souhlasu autorů

(Je to otázka vašeho vlastního bezpečí ;D )

Sweet or Danger 9. Zpátky domů

22. května 2016 v 22:32 | Elvírka

Sweet or Danger

9. Zpátky domů





Vlítla jsem do studia jako střela, sotva jsem dýchala. Cítila jsem na sobě pohledy všech v místnosti, přesto jsem se snažila dělat, že se nic neděje. Zavřela jsem za sebou dveře a šla ke stolu. Jenže to by za mnou nešměl přidupat naštvaný manažer.

"Můžeš mi říct, kde jsi celou dobu byla?! Myslíš si snad, že když jsi tu díky řediteli, že si můžeš dělat co chceš? Myslíš si, že jsi tu pro srandu?! " Vyhrkl na mě naštvaně.

Tikala jsem očima po místnosti a nevěděla co dělat.

(Přece ví, že nemluvím. Tak co čeká, že teď asi udělám?) Pomyslela jsem si pro sebe naštvaně.

"To je teď jedno, musíš jít se mnou. Ředitel mi říkal, že tě mám hned přivést."

Chvíli na to jsem stála u ředitele v kanceláři. Netušila jsem co po mě může zase chtít.

Tentokrát měl ale výbornou náladu, to mě znervózňovalo ještě víc. Posadila jsem se na sedačku a čekala co na mě vychrlí.

"Tak... Chci ti chci poděkovat. Jsi tu už měsíc a zatím odvádíš dobrou práci. Ale proto jsem tě nezavolal. Mluvil jsem s tvojí mámou. Chtěla by tě vidět. Snažil jsem se jí vysvětlit, že kluci mají za pár dní comaback, ale je to neústupná žena. ( zasmál se)

Jdi hned domů a zabal si věci. Zítra na tebe před domem bude čekat auto a odveze tě domů. Na pár dní jsi uvolněná z práce. Vrátíš se až budou mít kluci nejvíc práce. Jsi ráda?" Díval se mi do očí a netrpělivě čekal na mojí reakci.

(Můžu jet domů? Hned zítra? Opradu?) Nevěřícně jsem na něj zírala, kdybych mohla hned bych mu skočila samou radostí kolem krku. Pak jsem se ale zarazila.

(Co Taehyung? Mám jen tak odjet a nic mu neříct? Chci být vůbec bez něj několik dní? Nevidět jeho krásný úsměv? Jeho jiskřivé oči? Vydržím to tak dlouho?) Při tom pomyšlení se ve mě všechno sevřelo. Musela jsem se ale rozmyslet rychle. Nakonec jsem se chopila papíru a tužky která byla připravená na stole. Vždycky tam na mě tyhle potřeby čekali pro případ, že bych po řediteli něco chtěla.

Zvědavě se díval na to jak moje ruka jezdila po papíru sem a tam. Konečně jsem dopsala a papír mu podala. Na chvíli se do něj začetl, pousmál se a změřil si mě pobaveným pohledem.

"Myslím, že to nebude problém. Řidič ti zítra předá obálku se vším co k tomu budeš potřebovat."

Nevěřila jsem svojí drzosti, opravdu jsem ho o to požádala? Ještě víc překvpující pro mě ale bylo to, že souhlasil. S rozzářeným obličejem jsem se mu uklonila a odešla jsem z jeho kanceláře. Vesele jsem si vykračovala po chodbě, zářila jsem jako sluníčko.

(Chudák Tae nemá ani tušení. Kdyby jen věděl.) Uchechtla jsem se, konečně jsem došla ke studiu. Vešla jsem dovnitř a namířila si to rovnou ke svým věcem, které jsem skládala do tašky. Vesele jsem si balila, ani jsem si nevšimla Taeho zvědavých pohledů. Přehodila jsem si tašku přes rameno a zamířila zpátky ke dveřím. Ještě jsem se ve dveřích otočila a všem co mě tak zvědavě a nechápavě pozorovali jsem zamávala.

Tae zůstal stát na místě jako opařený, sledoval mě celou tu dobu a absolutně nechápal která bije. (Jen se na něj letmo podívej a rychle zmiz! Jestli se na něj budeš dívat dýl, tak tě to donutí s ním zůstat! Dělej holka, to zvládneš.) Domlouvala jsem sama sobě a nakonec se mi povedlo se ovládnout. Rychle jsem za sebou zavřel dveře, které nás tě od sebe rozdělili.

Zhluboka jsem se nadechla a pospíchala jsem domů. V rychlosti jsem si zabalila jen ty nejnutnější věci. (Musím ještě přece něco koupit mámě a bráškovi.) Nechala jsem všechno tak jak bylo a letěla jsem rychle do ulic Soulu. Mamce jsem koupila luxusní kosmetiku, podle mě si jí rozhodně zasloužila a bráškovi jsem koupila nějakou podle mě naprostou blbost. Prodavačka mě ale ujistila, že to kluk v jeho věku ocení. Doma jsem vše pečlivě zabalila do dárkového papíru a uložila do kufru. Chtěla jsem mámě napsat zprávu, že přijedu. Sáhla jsem do kapsy a .... (Bože! Kde mám telefon?) Celá jsem se prošacovala, ale telefon jsem nikde nenašla. Propadla jsem panice, kdyby se ten telefon dostal do rukou někomu cizímu...

Nechtěla jsem ani domyslet co by se mohlo stát. Naštěstí jsem ho nakonec našla na poličce.

(Celou tu dobu jsem ho měla doma, ježiši já jsem blbá!) Strašně se mi ulevilo. Vzala jsem ho do rukou a najednou jsem si všimla, že mám několik zpráv na kakau.

Tušila jsem, že budou od Taeho. Jenže jsem opravdu nečekala, že mě doslova zasype zprávama. S vykulenýma očima jsem zírala na telefon a četla.

"KAM JSI ODEŠLA?"

"VRÁTÍŠ SE?"

"PROČ MI NEODEPISUJEŠ?"

"JAK DLOUHO BUDEŠ PRYČ?"

"CHCI TĚ VIDĚT.."

"NAPIŠ MI UŽ PROSÍM.."

"CHYBÍŠ MI!"

Takových zpráv jsem od něj měla nespočet, asi neměl nic lepšího na práci, než mi takhle vypisovat. Musela jsem se tomu zasmát, jeho zájem mě tolik hřál u srdce. Radostí jsem kopala nohama do země jako malé dítě když dostane novou hračku. Samozřejmě mi to nedalo a musela jsem mu hned odepsat.

"PROMIŇ, BYLA JSEM VE MĚSTĚ NAKOUPIT DÁRKY PRO MÁMU A BRÁŠKU. JEDU TEĎ NA PÁR DNÍ DOMŮ A VRÁTÍM SE AŽ BUDETE MÍT PO COMEBACKU. I TY MI MOC CHYBÍŠ, DÁVEJ NA SEBE POZOR NEŽ SE VRÁTÍM A POZDRAVUJ KLUKY."

Nechtěla jsem se moc rozepisovat. Moc dobře jsem věděla, že bych se neovládla a mohla bych ho zasypat zprávama stejně jako on mě. Jenže jsem se musela ovládnout. Někdo z nás dvou se přece musel držet alespoň trochu zpátky. Taky jsem nechtěla aby věděl jak moc jsem mu propadla. Viděla jsem, že si zprávu hned přečetl. Čekala jsem na jeho odpověď, ale žádná nepřicházela. (Proč mi neodepisuje? Urazil se protože jsem se s ním nerozloučila než jsem odešla?) Přemýšlela jsem nad tím pořád dokola, až mi konečně zazvonil mobil. Na tu dobře známou melodii svého telefonu jsem tak netrpělivě čekala. Netrpělivě jsem čekala na načtení té tolik očekávané zprávy. (No to snad né! Sakra, proč zrovna teď?!) Zrovna teď se mi jako naschvál musel zaseknout telefon. Nejradši bych s tím krámem praštila o zem.

Místo toho jsem se s trpělivostí snažila přimět svůj mobil k poslušnosti. Nakonec se mi to i povedlo a já jsem si konečně mohla přečíst tu tolik očekávanou zprávu.

"AHA, MOHLA JSI SE SE MNOU ALESPOŇ ROZLOUČIT. HLAVNĚ MI NAPIŠ AŽ DORAZÍŠ DOMŮ. CHCI VĚDĚT, ŽE JSI V POŘÁDKU. JÁ SE TO TU BEZ TEBE POKUSÍM NĚJAK VYDRŽET. OPRAVDU MI BUDEŠ MOC CHYBĚT."

Celá jsem se rozplívala, těch pár vřelích slov mě zavalilo jako lavina. Tolik mě hřálo u srdce to jak na mě myslí. Uklidila jsem po sobě pokoj, nechtěla jsem aby tu po mě zůstal nepořádek. Večer jsem si šla brzy lehnout, nemohla jsem se dočkat toho až budu zase doma.

Lehla jsem si do postele a zachumlala jsem se do peřin. Myslela jsem jen na svojí mamku a brášku. Vlastně ani nevím jak se mi tak rychle podařilo usnout.

Ráno mě vzbudil zvuk budíku. Ten hrozný pípaví zvuk jsem přímo nesnášela. Tentokrát mi ale vyjímečně vůbec nevadil. Nadšeně jsem vyskočila z postele a se vším tím ranním rituálem jsem byla brzy hotová. Vzala jsem kufr a pospíchala jsem dolů kde už na mě čekalo auto u kterého stál připravený řidič. Hned jak mě uviděl přiřítil se ke mě a vzal mi kufr.

Uklidil ho do auta a spěchal mi otevřít dveře od auta.

(Tuhle obálku vám posílá ředitel.) Podal mi dobře zalepenou obálku a já ji s díky přijala.

Nasedla jsem do auta a rychle ji otevřela. Podívala jsem se dovnitř a viděla jsem tam přesně to co jsem chtěla. S úsměvem jsem obálku schovala do kabelky a užívala si cestu domů.

Jak jsem se ale víc a víc vzdalovala od Soulu, docházelo mi jak moc mi Tae chybí.

Moje dobrá nálada se pomalu vytrácela. Ještě jsem ani nedorazila domů a už mám pocit, že nechám otočit auto a pojedu zpátky.

(Co to se mnou udělal? To už bez něj nevydržím ani pár prokletých dní?) Nadávala jsem sama sobě. Jenže jakmile jsme dozazili na místo, moje dobrá nálada se mi hned vrátila. V rychlosti jsem ještě Taemu napsala, že jsem v pořádku dorazila a pak už jsem vyběhla z auta přímo do domu.

Padla jsem mámě nadšeně do náručí a tiskla ji k sobě jak nejvíc jsem uměla. Bráška se k nám připojil a všichni jsme byly sťastní, že jsme zase spolu. Doma jsem rozdala dárky co jsem jim ze Soulu přivezla a bráška byl tak nadšenej jako snad ještě nikdy. Hned utíkal ven pochlubit se kamarádům co mu jeho hodná sestra přivezla.

"Vypadáš spokojeně Seol Hee" Řekla s úsměvem mamka a prohlížela si mě.

"Připadáš mi ale nějaká jiná, víc dospělá. Pověz, našla sis tam kluka?" Při té otázce jsem se na ní s vykulenýma očima podívala. (Jí vážně nic neuteče! To je to na mě tak vidět? Co když jí přikývnu? Nevynadá řediteli, že na mě málo dohlíží? Nebudou mě pak všude hlídat? Co když pak příjdou na to, že je to Tae?) Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Bylo mi sice líto, že jí musím lhát, ale musela jsem.

"Nemusíš mi nic říkat, jen mi slib, že budeš opatrná ano?" Se sklopenou hlavou jsem nakonec přikývla. Nemělo cenu jí něco nalhávat, stejně mě vždycky nakonec prokoukla.

Dny doma mi utíkali tak strašně rychle, bylo to jako kdyby čas utíkal dvakrát rychleji.

Bylo to jako včera co jsem přijela a už zase musím zpátky. Zpátky ke svému milovanému Taemu, tomu zlobivýmu klukovi co si libuje v blbnutí a naschválech. Tak moc mi chyběl jeho úsměv, nemohla jsem se dočkat, až ho znovu uvidím. Zpátky do Soulu jsem se ale musela dostat sama. To byla ředitelova podmíka za tu obálku, kterou jsem po něm chtěla.

Stála jsem na zastávce a čekala na autobus do Soulu. Znovu jsem v kabelce vylovila tu obálku a vytáhla z ní popsaný papír a dala se do čtení.



Posílám ti tu vstupenku jak jsem slíbil. Nikomu jsem neřekl, že je pro tebe.

Tentokrát je ale jen a jen na tobě ,abys to na na jejich vystoupení stihla včas.


Podívala jsem se na hodinky (Super, mám dost času na to abych to stihla). Konečně přijel autobus a já si mohla v klidu nastoupit. Vybrala jsem si místo u okna, dala jsem si sluchátka do uší a pustila písničky. Jenže najednou přestali hrát a moje vyzvánění mě málem připravilo o sluch. Hned jsem to zvedla, byla jsem zvědavá kdo to je.

"Seol Hee.. To jsem já, Tae. Za hodinu máme comeback. Škoda, že tu nejsi s námi. Jsem strašně šťastnej!" Smál se do telefonu. Zase se choval jako dítě které právě dostalo něco neuvěřitelného. Něco co nikdo v okolí nemá.

"Dej mi ten telefon!" Překřikoval ho se smíchem Jimin a dožadoval se svého mobilu.

"Počkej, ještě chvíli... Seol Hee, vrať se brzy ano? Musím už jít, chybíš nám tady."

"YAAAAA! Neoblizuj můj telefon!" Okřikl ho znovu Jimin, když viděl Taeho jak pokládá na telefon svoje rty a začal ho mlátit po zádech. Hned na to se hovor ukončil.

Musela jsem se smát. (Tae, kdyby jsi jen věděl)

Nemohla jsem se dočkat až ho zase uvidím. Najednou mi cesta do Soulu připadala nekonečně dlouhá. Připadalo mi to jako hodiny, ale nakonec jsem se dočkala a stála jsem před halou. Všude kolem mě pobíhali nedočkavé fanynky a já se musela ubránit abych té histerii která byla všude kolem mě nepropadla taky....

Konečně ho uvidím, i když si mě nevšimne.... Konečně... Už za chvíli.......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama