Prosíme vás, abyste nekopírovali obsah blogu.

Bez souhlasu autorů

(Je to otázka vašeho vlastního bezpečí ;D )

Sweet or Danger - 11. Zkušebna

30. září 2016 v 22:01 | Elvírka

Sweet or Danger

11. Zkušebna




Další den už se v práci chýlil pomalu ke konci. Venku už byla tma a já se chystala domů, když mě ještě odchytil manažer.

"Odnes ještě tohle do zkušebny než půjdeš domů. Já musím odvést kluky."

Vrazil mi cár papírů a rychle zmizel.

Otráveně jsem si to tam namířila, položila jsem papíry a chystala se odejít. Jenže jsem se najednou zarazila.

(To je ....Piano!) Zarazila jsem se ve dveřích. Otočila jsem se a pomalu jsem šla zpátky. Posadila jsem se před piáno a před sebou jsem znovu viděla mého tátu jak mě učil hrát na klavír než zemřel.

(Už jsem tu párkrát byla,proč jsem si toho piana nikdy nevšimla?)

Pomalu jsem natáhla ruku ke klávesám, chvíli jsem váhala ale nakonec jsem stejně neodolala. Mé prsty na ně opatrně dolehly a místností se rozprostřel jejich zvuk.

Najednou se přes mé rameno ke klávesám natahovala cizí ruka. Polekaně jsem se otočila a nade mnou se zářivě usmíval Kookie.

"Ty jsi nešla domů?"

Zakroutila jsem hlavou.

"Tohle piano mi sem nechali přivést nedávno, moc rád na něj totiž hraju. Chceš něco zahrát?" Zdálo se mi, že se ptá trochu nervózně.

Nadšeně jsem přikývla, byla jsem moc zvědavá jak na něj umí hrát.

Uvolnila jsem mu místo před piánem, obešla jsem ho a dívala se jak bude hrát.

Nahlas si oddechl a pak spustil. Nedíval se na klávesy, díval se celou dobu s úsměvem na mě. Hrál tak nádherně až se mi tajil dech. Hrál pomalou skladbu, tak nádherně, procítěně.

Zase jsem se usmívala, jeho hraní mi dělalo dobře. Mohla bych tu stát třeba celý svůj život a poslouchat ho jak hraje. Stejně by mě to nikdy neomrzelo. Najednou na mě vykulil oči, to protože jsem si začala broukat melodii kterou tak krásně hrál.

"Jsem rád, že jsem ti vykouzlil úsměv na tváři. Moc ti to totiž sluší když se směješ."

I přes ten úsměv si musel všimnout jak jsem v tu chvíli zrudla, protože s úsměvem sklopil hlavu a věnoval se klávesám. Po chvíli se na mě znovu zadíval.

Chvíli jsem pohledem lítala po místnosti sem a tam, pak jsem se mu zadívala do očí, nadechla se a pomalu jsem otevřela pusu. Ruce jsem tiskla nervózně k sobě, potila jsem se jako blázen.

( Měla bys mu říct jak krásně hraje! Dělej! Řekni to! Teď nebo nikdy!) Znovu jsem otevřela pusu.

Právě v té chvíli se rozletěli dveře dokořán a Tae si to namířil naštvaně přímo ke mě.

"Co tu jako děláte?!" Díval se na Kookieho naštvaně.

"Nooooo... My.... Jen jsem hrál na piáno." Díval se na Taeho nechápavě.

"A ty tu děláš co? Čekám na tebe dole celou věčnost a ty tu posloucháš nějaký brnkání!"

Naštvaně po mě hodil bundu, chytil mě za ruku a táhl mě pryč. Kookie se s vytřeštěnýma očima díval za náma a já mu stihla v tom zmatku mávnout na rozloučenou.

Tae za náma zabouchl dveře a zůstal stát na místě.

"Co jsi tam s nim dělala? Hm? Nechceš mi něco říct?!"

Jeho tón hlasu byl naštvaný až děsuplný. Sklopila jsem hlavu, bylo mi líto, že na mě čekal.

Jenže jak jsem to mohla vědět? Manažer přece říkal, že je veze domů. Nemohla jsem vědět, že tu na mě bude čekat.

"Já čekám!..... Aish!" Naštvaně si prohrábl vlasy.

"Z tebe nedostanu ani slovo co?!"

Mezitím jsem znovu uslyšela jak Kookie hraje za dveřmi znovu tu samou melodii kterou hrál před chvílí mě. Musela jsem se pousmát, ještě že jsem měla sklopenou hlavu a Tae si ničeho nevšiml. Chvíli na to jsem uslyšela z místnosti Kookieho řev a hned na to tři rány. S vyvalnýma očima jsem se podívala na dveře do zkušebny a chystala jsem se tam jít podívat jestli je Kookie v pořádku. Sáhla jsem po klice od dveří, ale to už mě Tae chytil za ruku a stáhl mě za sebe.

"Počkej tady, ani se nehni. Hned jsem zpátky." Varoval mě jako malou holku.

Hned na to otevřel dveře, ale udělal sotva krok dopředu. Zastavil se ve dveřích a chvíli Kookieho tiše pozoroval. Snažila jsem se nakouknout přes Taeho dovnitř, ale nic jsem přes něj neviděla. Jako kdyby se schválně snažil abych nic neviděla.

Nic neřekl, jen tam tak chvíli stál a pak za sebou zase zavřel dveře. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale neřekl mi nic. Nic co by mi napovědělo jestli je vše v pořádku, jen jeho pohled se změnil. Najednou mu oči zase svítili radostí. Žádná památka po tom, že byl před chvilkou tak naštvanej, že z něj šel až strach. Nahodil svůj veselí, bezstarostný úsměv a natáhl ke mě ruku.

"Půjdeme?"

Pohledem jsem sklouzla zpátky na dveře zkušebny, ale on se jen pousmál. Chytil mojí ruku a vedl mě přes celou chodbu pryč. (Co se tam stalo? Proč nešel dovnitř za Kookiem? Ne... Určitě se mu nic nestalo, kdyby ano tak by za ním Tae šel. Určitě jse všechno v pořádku....

Ale.... Ještě před chvílí byl vzteky bez sebe, co mu najednou tak zvedlo náladu???)

Pomalu mi docházelo, že o něm vím tak málo. Zadívala jsem se na jeho ruku, která svírala tu mou a táhla jí pryč. Zastavil se až u výtahu, dál mě držel za ruku a podíval se na mě.

"Nechceš se podívat k nám do dormu?"

Celá jsem ztuhla, čekala bych jakoukoliv otázku, ale tuhle opravdu ne.

(Jako... Jako k VÁM do dormu? Zbláznil se nebo co?) Zakroutila jsem hlavou.

"Proč? Bojíš se snad kluků? Vždyť tam budu s tebou."

Zase nahodil svůj úsměv typu: Jsem superman, se mnou se ti nic nemůže stát.

Tentokrát jsem ale k jeho smůle trvala na svém. Za ni na světě tam s ním dnes nepojedu, ani kdyby se stavěl na hlavu.

"ÁÁÁÁÁÁ, už vím proč nechceš. Je to kvůli manažerovi?" Přikývla jsem.

"Tak to můžeš být naprosto v klidu. Nejsi prvni co jsem si ....." Zarazil se.

"Myslím.... Nezjistí to. Už jsme měli pár návštěv a ani o tom nevěděl." Podrbal se na hlavě a roztomile se u toho usmál. Jenže mě ta nedokončená věta neunikla. Ani nemohla, říkal to tak samozřejně, jako by se vlastně nic nedělo.

Vyprostila jsem svojí ruku z jeho sevření a natáhla jsem se k němu. Jemně jsem ho políbila na tvář, oblékla jsem si bundu a namířila si to ke schodům. Zaraženě mě pozoroval, ale nezastavil mě. Ještě od dveří jsem mu zamávala a pak už jsem šla po schodech dolů.

Sešla jsem tak deset schodů a zamyslela se.

(Jak to říkal? Můžu být v klidu, protože nebudu první? Měl tam snad už nějakou jinou?.... Ne, on takový určitě není. Uritě tím myslel kluky, jasně! Každý z nich už si přece musel někoho najít. Ale... Co když jsem to pochopila správně? Co když už tam někoho měl? Bylo jich snad víc? Ne... Určitě ne... Taková blbost, jak mě to mohlo napadnout?) Byla jsem naštvaná sama na sebe, že mě něco takového vůbec napadlo. Kdyby takový opravdu byl, tak by se to ke mě určitě od někoho doneslo. Něco takového se přece mezi lidmi ze společnosti neutají.

Chystala jsem se pokračovat dál po schodech, ale hlavou mi proletěl Kookie.

Otočila jsem se a vyběhla jsem těch pár chodů co jsem před chvíli sešla a potichu jsem pootevřela dveře na chodbu. Nechtěla jsem, aby mě Tae načapal. Podívala jsem se k výtahu, ale tam už nikdo nestál. Spadl mi kámen ze srdce, potichu jsem šla potichu zpátky ke zkušebně. Strach mě totálně paralizoval. Připadala jsem si jako nějaký zloděj. Konečně jsem došla až ke dveřím, ale byly pootevřené.

"Já vážně nechápu o co ti sakra zase jde!" Slyšela jsem hlas, který mi připomínal Kookieho.

(To přece není Kookie. Takhle naštvanej hlas? Ne... To určitě není on.)

"Mě? O nic, já tě jenom varuju. Protože seš kámoš, tak tě dokonce varuju v klidu."

(Ježiši, to je přece Tae! Takže..... Je tu i Kookie.)

"Ty mě? Já bych měl varovat tebe.... Víš vůbec co chceš? Je to pro tebe vůbec člověk?"

(O čem to ti dva sakra mluví?)

"Přestaň už! Nic nevíš, tak se do toho nepleť."

"Nevím? (Ironický smích) Vážně ne? Kolikátá že už je? Pátá? A jak dlouho to vždycky vydrželo? Jenže tentokrát to není jen tak nějaká holka sakra!"

(Co? Co to sakra?...)

"Je úplně stejná jako všchny ostatní. Nechápu proč z ní děláte někoho jinýho jen kvůli tomu že nemluví. Už se nemáme o čem bavit, jen toho piána je docela škoda."

Uslyšela jsem vrzání židle. (Ježiši, už jde!) Rychle jsem běžela pryč. Cestou jsem málem vrazila do kolegy co šel také akorát domů. Zaraženě se na mě díval a nechápavě kroutil hlavou.

Doběhla jsem až ven před společnost a teprve tam jsem mohla normálně popadnout dech.

Šla jsem pomalu domů a pořád jsem přemýšlela nad tím, co jsem před chvíli slyšela.

(Co to mělo znamenat? Chápu, že mluvili o mě, ale proč? Pátá? Jak jako pátá??? Jak jestli jsem člověk? Když se nad tím tak zamyslím, nejdřív mi Tae naznačí, že nejsem první která by šla k nim do dormu a ... a pak.... tohle??? Pátá?? jako že opravdu pátá??? Ne, tohle určitě ne. Tohle by mi Tae prostě neudělal. Bůh ví o čem se to vůbec hádali.) Ať jsem se tomu bránila jak jsem chtěla, stejně jsem na to musela pořád myslet. Vlastně si ani nepamatuju kdy jsem usnula.

.................................................................................................................................

Ráno jsem pochopitelně zaspala, ale i tak jsem zvládla doběhnout do společnosti tak akorát.

Vešla jsem do místnosti, kde už měli kluci i manažer dávno být. Jenže místnost byla prázdná.

(Kde jsou všichni?) Pokrčila jsem rameny a šla si sednout ke stolu. Po hodině už mi to bylo ale divné, podívala jsem se na mobil, ale žádná zpráva ani nepřijatý hovor jsem neměla.

Po další půlhodině konečně vešel dovnitř manažer. Usmála jsem se na něj a kývla na pozdrav, ale a tu samou chvíli jsem si všimla jeho zlého pohledu.

"Všeho hned nech a hned pojď za mnou."

Nečekal na mě a šel rovnou ke zkušebně. Rychle jsem ho doběhla, ale nechápala jsem co se vlastně stalo. Vešel dovntř, kde už stál Jin, Jimin a Tae. Manažer mě chytil za ruku, dovedl mě k piánu a ukázal na něj.

"Byla jsi to ty?!"

S hrůzou jsem se zadívala na rozbité piáno. Podívala jsem se vyplašeně na manažera.

(Já?! Proč já? Jak ho to mohlo vůbec napadnout?) Zakroutila jsem hlavou.

"Nelži!"

Srdce mi začalo bušit jako o život. Myslela jsem, že mi vyletí až do krku.

"Tohle piáno je Kookieho, víš vůbec co pro něj znamená? Jak byl rád, když jsme mu ho nechali přivést? Je tu sotva týden! Zeptám se tě ještě jednou, byla jsi to ty?"

Sklopila jsem hlavu a znovu jsem zakroutila hlavou.

To manažera opravdu naštvalo tak, že bouchnul do stolu. Bouchl takovou silou, až jsem sebou polekaně trhla.

"Včera jsem tě sem poslal s papíry pokud si dobře pamatuju. Navíc od někoho vím, že jsi odsud běžela pryč jako smyslů zbavená. Kontroloval jsem kameru co je u výtahu a podle času jsi tu byla minimálně třičtvrtě hodiny. Můžeš mi to nějak vysvětlit?!"

Podívala jsem se na Taeho, který měl v obličeji naprosto kamený výraz. Jako by o ničem co se včera stalo vůbec nevěděl. Jako by tu vůbec nebyl.

(Proč nic neřekneš? Moc dobře víš, že jsem to nebyla já! Tak to řekni! Proč mlčíš? Jenže....... Jasně, to piáno přece.... Kookie. Nechce aby se přišlo na to, že to byl Kookie? Ano, určitě je to kvůli němu.)

"Tak co bude?!" Klepali se mi kolena, musela jsem si kleknout. já kdečící na zemi se slzami na krajíčku. Všichni už jsou si předem jistí, že jsem to udělala já.

Pohledem jsem hledala Kookieho, ale nebyl tu. On jediný to mohl vysvětlit kdyby chtěl. Ale to že tu nebyl mluvilo samo za sebe. Určitě se včera s Taem dohodli, že budou dělat, že o ničem neví. Ale proč zrovna já?

"Tak byla jsi to ty?! Přestaň zapírat!"

(Budu to muset vzít na sebe. Nic jinýho mi ani nezbývá.)

"Co se tu děje?" Slyšela jsem za sebou hlas.

Měla jsem v tu chvíli jiné starosti, než abych se otočila. Neměla jsem zájem aby mě viděl někdo další a odsoudil mě. Už takhle si o mě musí všichni šeptat.

"Tady slečinka ti včera večer rozbila piáno."

Slyšela jsem blížící se kroky a hned na to mě Kookie chytil za ramena a pomohl mi vstát.

"Manažere, to piáno jsem rozbil já. Jak vás mohlo napadnout, že to byla právě Seol Hee?"

Podíval se s úsměvem na mě a otřel mi slzy. V tu chvíli jsem se mohla studem propadnout. Ale byla jsem mu vděčná, tak strašně vděčná.

Manažer i Kookie si odešli promluvit a já šla za Taem. Ten mě ale spražil chladným pohledem.

"Buď tak hodná a nechoď za mnou." Otočil se a šel za ostatníma

(Co? Proč? Co jsem udělala?) Nechápala jsem, proč je najednou tak odměřený. Choval se skoro tak, jako by mě ani neznal....
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama