Prosíme vás, abyste nekopírovali obsah blogu.

Bez souhlasu autorů

(Je to otázka vašeho vlastního bezpečí ;D )

Sweet or Danger - 12. Minulost Seol Hee

5. října 2016 v 20:17 | Elvírka

Sweet or Danger

12. Minulost Seol Hee

Celé dopoledne jsem se snažila zachytit alespoň jeden Taeho pohled. Byla to však jen ztráta času. Dělal jako bych tam nebyla, nevěděla jsem co jsem udělala tak strašného. Je to snad kvůli tomu, že jsem to piáno nevzala na sebe? Ne, určitě to bylo kvůli tomu, že jsem s ním nechtěla jet do dormu. Dvakrát jsem mu dokonce nenápadně dala do kapsy lístek na který jsem mu napsala:

Co se děje? Proč děláš, že mě nevidíš? Nechceš mi něco říct?

Jenže i tato snaha byla naprosto zbytečná. Pokaždé si papírek přečet, hodil na mě otrávený pohled a lístek vyhodil do koše. Pomalu ale jistě jsem propadala panice. Teprve pak jsem si vzpomněla na oběd.

(Určitě za mnou zase příjde a všechno mi řekne. Všechno to urovnáme a bude to zase jako předtím.) Podívala jsem se na hodinky a s úlevou jsem zjistila, že oběd má být už za hodinu.

(Hodina? To už přece vydržím.) Dobrá nálada se mi hned vrátila. Trochu za to mohl i manažer, který se mi přišel omluvit.

"Ještě jednou se ti omlouvám, JungKook mi všechno vysvětlil."

S úsměvem jsem nad tím mávla rukou a podívala se na Kookieho, který se na mě jako vždy usmíval od ucha k uchu. Jemně jsem sklonila hlavu aby poznal, že jsem mu vděčná.

To už se k nám ale přiřítil Jimin.

"Jasně že Seol Hee by to neudělala, nemá přece důvod." Dal mi ruku přes rameno a vedl mě k ostatním. Sáhl mě sebou na sedačku přímo vedle Taeho. Ten se na mě překvapeně podíval, ale reakce nepřišla žádná. Chtěla jsem se zvednout a jít pokračovat v práci, ale Jimin mě nepustil.

"Seď tu chvíli s náma, nic ti přece neuteče. Nebo snad jo?" Zakroutila jsem hlavou, ale bylo mi tam nepříjemně. Byla jsem u Taeho tak blízko a zároveň tak daleko. Tenhle pocit byl nesnesitelný. Navenek jsem dělala jako by se nic nedělo, ale uvnitř jsem křičela. Všechno ve mě šílelo.

Měla jsem sto chutí ho popadnout a třást s ím dokud mi neřekne proč se takhle chová.

"Jdeme na to jídlo nebo ne?" Slyšela jsem Jinův naléhaví hlas a hned jsem vystřelila pro tašku a vyběhla z místnosti. Seběhla jsem do sklepa a sedla si na svoje místo.

(Příjde, určitě příjde.... Musí.... Určitě mě tu nenechá... Prostě příjde.) Dívala jsem se na dveře a po chvíli jsem skutečně uslyšela kroky. Zastavil se mi dech, klika se začala ohýbat. Měla jsem srdce až v krku.

To už stál ve dveřích v celé své kráse. Díval se na mě jako na svou kořist. Jeho oči, jeho pohled...

Najednou vyrazil přímo ke mě, chytil mě za ruku a vytáhl mě ze židle. Zůstala jsem tam stát jako opařená.

"Proč ses tam včera vracela? Neříkal jsem ti, aby jsi tam už nechodila?"

Dívala jsem se do jeho zlověstných očí a nevěřila jsem svým uším.

"Tak proč? To chceš tolik vidět JungKooka? Tak už něco řekni!"

(Řekni? Jako vážně?) V tu chvíli jsem se naštvala. Nechoval se tak ke mě kvůli tomu, že jsem s ním nejela do dormu. Ani kvůli tomu, že jsem na sebe nevzala vinu za to piáno. Bylo to kvůli Kookiemu?

(Ten řev, ty rány.... Chtěla jsem přece jen vědět, jestli je v pořádku. Co si myslí?)

Ale jak jsem tak dívala do jeho očí a on do mých. Opravdu jsem na něj mohla být naštvaná?

Jemně jsem se na něj usmála a pohladila ho po tváři. Zachytila jsem v jeho očích zmatek. Nechápal co dělám. Políbila jsem ho na tvář a přitiskla se k němu.

(Opravdu si myslíš, že bych chodila za Kookiem abych byla s ním? To bych ti přece neudělala. Nemohla bych ti to udělat. Nikdy.)

Cítila jsem jak mi položil ruce na záda. Jeho dotek byl tak příjemný. Konečně snad pochopil co bych mu chtěla říct.

"Promiň, já...já nechtěl."

Přitiskla jsem se k němu ještě pevněji. Chtěla jsem v tu chvíli cítit jen jeho přítomnost. Nic jiného než on pro mě v tu chvíli neexistovalo. Konečně to byl zase můj Tae, můj milující a něžný Tae.

Vzal mou tvář do dlaní a jemně jí hladil. Vtiskl mi několik něžných polibků a pak se usmál.

Jestli jsem o něm někdy jen trochu pochybovala, tak teď jsem si byla jistá. Byla jsem si jistá, že on je to nejlepší co mě kdy mohlo potkat.

Najedli jsme se a šli spolu zpátky za ostatními. Moc dobře věděli, že chodíme na jídlo spolu, ale tentokrát se divili, že jdeme spolu. Museli si myslet, že jsme se zbláznili.

V tu chvíli přišel manažer.

"Za dvě hodiny odjíždíme na tu autogramiádu. Připravte se, ne že budeme zase na někoho čekat. Já teď musím ještě k řediteli." Oznámil jen tak mimochodem a zmizel ve dveřích.

Všichni se vrátili ke své práci, ale asi za deset minut začal někomu na stole zvonit mobil.

"Čí to je?" Ptal se Jimin, který přiběhl k telefonu a zvědavě se rozhlížel po místnosti.

"To je přece manažera." Zavolal Jin.

Jimin chvíli váhal, ale nakonec telefon zvedl.

"Prosím?"

"Dobrý den, máme menší problém...."

"Počkejte chvíli, já nejsem manažer. Je to důležité?" Pokraoval zmateně Jimin.

"Ano... Je to hodně důležité. " Zněl v telefonu naléhavý hlas.

"Dobře, hned mu donesu telefon a za chvíli vám zavolá zpátky."

Jimin ukončil hovor a pospíchal k ředitelově kanceláři. Otevřel dveře, ale sekretářka ředitele nikde. Uvidělo pootevřené dveře od ředitelovi kanceláře a šel k nim se zdviženou rukou. Chystal se zaklepat, jenže se najednou zarazil. Nechtěně zaslechl jméno Seol Hee a postavil se ke zdi aby ho nebylo vidět.

"Takže to máme vyřešné. Dobrá..... A teď mi pověz co je nového? Jak si vede Seol Hee?"

"Dobře, i když....." Zarazil se manažer.

"Ano?"

"Měli jsme menší incident s piánem. A vypadalo to právě na Seol Hee. Pak se naštěstí ukázalo, že to nebyla ona." Sklopil manažer hlavu.

"A to mi říkáte až teď? Ještě k tomu, jako by o nic nešlo?!"

"Noooo.... Jak říkám, všechno se nakonec vyřešilo."

"Ví o tom, že jste jí podezírali?"

"Ano."

"Víte vůbec co to s ní mohlo udělat?!" Rozčiloval se ředitel.

"Jak to mám vědět? Dal jste mi jí sem ze dne na den a jediné co o ní vím je, že je němá!" Nevidržel to manažer a rozčílil se taky.

Na to se ředitel zamyslel.

"Posaďte se.... Myslím, že je vhodná doba si promluvit."

Oba se posadili a ředitel se zhluboka nadechl.

"Znal jsem jejího otce dlouhá léta. Byly jsme nejlepší přátelé a když se narodila Seol Hee byl to ten nejšťastnější muž na světě. O to víc byl šťastný, když projevila zájem o hudbu.Měla naprosto úžasný hlas. Ale ze všeho nejradši... Ze všechno nejradši hrála právě na piáno. Na to jí učil hrát její otec. Chtěl abych se jí věnoval a pomohl jí se prosadit až bude starší. Dělali jsme co jsme mohli..."

Ztratil na chvíli řeč.

"A dál?" Zajímal se zvědavě manažer.

"Jednou večer... To jí bylo patnáct, volal jsem jim domů. Dal jsem její nahrávku jedné společnosti a oni si jí chtěli hned poslechnout naživo. Museli hned přijet. Bylo to pozdě v noci, když se stala ta hrozná nehoda. Pršelo a oni dostali smyk na silnici. Její otec to nepřežil a ona byla dlouho v bezvědomí. Když se nakonec probrala.. pak.... pak už nepromluvila ani slovo. Nikdy se nesmířila s otcovou smrtí. Chtěla zpívat, tolik chtěla zpívat.... Jenže po té nehodě začala svůj hlas nenávidět."

Poté se ředitel zvedl a došel k počítači. Vložil do něj CD a jeho kanceláří se nesla píseň s neobyčejně krásným hlasem.

"No nebyla úžasná?" Pronesl ředitel nakonec smutně.

Jimin stál schovaný za dveřmi a po tvářích mu tekly slzy. Když slyšel její hlas z kanceláře, byl jako omráčený.

(Tak takhle to je! Proto je němá, proto u toho rozbitého piána byla tak mimo. Bože!)

Měl hlavu úplně jinde, když znovu začal zvonit manažerův mobil, který stále držel pevně v ruce. (Sakra! Já zapoměl!)

Rychle si otřel slzy a zaklepal.

"Dále!"

"Promiňte že ruším, ale tenhle muž před chvílí volal a prý je to důležité." Rychle dal manažerovi telefon a vyběhl z kanceláře rovnou zpátky za ostatními.

(Mám to klukům říct nebo ne? Měl bych to říct alespoň Taemu. NE! NE! NE! Ředitel má jistě důvod, proč nechce aby to někdo věděl. Budu dělat, že jsem nikdy nic neslyšel.)

"Cos tam dělal tak dlouho?" Ptali se ho ostatní.
"Někdo mě zdržel na chodbě." Prohodil jen tak Jimin a podíval se na Seol Hee.
(Neboj se, nikomu nic neřeknu Seol Hee... Opravdu.) Slíbil si sám pro sebe.
Chvíli po Jiminovi přišel i manažer.
"Seol Hee? Můžeš na chvíli se mnou?" Zeptal se jako by nic.
Šla jsem tedy za ním do jeho kanceláře.
"Potřebuju abys něco zařídila. Tohle se musí doručit a člověk který to měl odnést onemocněl. Normálně bych tě o to nežádal, ale dost to spěchá. Doručila bys to a pak bys přijela za námi. Myslíš si, že to sama zvládneš?"
Vzala jsem si zalepenou obálku s adresou a s úsměvem jsem přikývla. Sice jsem nechtěla být od Taeho daleko, ale práce je práce. On mi přece nikam neuteče ne?
Na nic jsem nečekala, vzala jsem si věci a šla jsem. Venku bylo opravdu krásně. Cítila jsem, jak mi slunce svítí na tvář. Mohla bych být venku celý den a nevadilo by mi to. I když jsem si užívala počasí, byla jsem ráda, že jsem konečně přijela na druhou stranu města. Odevzdala jsem obálku a vyrazila na zpáteční cestu. Ta byla ještě lepší, protože jsem věděla že tam bude Tae.
I když se mnou nebyl, pořád jsem ho viděla všude kolem sebe.
(Bože, chovám se jak zamilovaná školačka.) Smála jsem se sama sobě. Ale co, byla to pravda a nic by mě v tu chvíli nepřesvědčilo o opaku.

Až do té chvíle...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 wendy wendy | 5. října 2016 v 21:14 | Reagovat

Tak právě teď se usmívám já jako malá školačka. ...naprosto super děkuji už se těším na další kapitolu 🙌✨❤

2 Sandra Sandra | Web | 6. října 2016 v 8:33 | Reagovat

Perfektní, moc se mi to líbilo....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama