Prosíme vás, abyste nekopírovali obsah blogu.

Bez souhlasu autorů

(Je to otázka vašeho vlastního bezpečí ;D )

Sweet or Danger - 14. Odchod Seol Hee?

30. října 2016 v 16:20 | Elvírka

Sweet or Danger

14. Odchod Seol Hee?





Vyběhla jsem ze dveří jak nejrychleji jsem mohla. Prodrala jsem se davem lidí, bylo mi jedno jestli do někoho strčím nebo ho stazím k zemi. Já sama jsem teď byla sražena k zemi člověkem od kterého bych to nejméně čekala. Pořád jsem nevěřila tomu, že to celé je pravda. Pořád mi to nedocházelo. Moje srdce zůstalo ležet tam přede dveřmi, které přede mnou Taehyung zamkl. (Jak se ke mě mohl takhle zachovat? Jak mi tohle mohl udělat? Má ten člověk vůbec srdce?) Oči jsem měla plné slz, ale vztek a moje poslední zbytky hrdosti mi nedovolili se jim poddat. Odmítala jsem brečet kvůli člověku jako je on. Nechtěla jsem se ještě víc ponížit sama před sebou, už opravdu ne. Běžela jsem celou cestu domů, chtěla jsem ze sebe ten vztek nějak dostat ven. Zastavila jsem se až před domem, kde jsem sotva popadala dech.

Zabouchla jsem za sebou dveře a šla rovnou do pokoje. Přecházela jsem po pokoji sem a tam.

(Co teď budu dělat? Nemůžu tam přece zítra jen tak přijít a dělat, že se vůbec nic nestalo. Už ho nechci nikdy vidět, natož abych s ním ještě pracovala. Sledovat jeho falešný úsměv? Jen při té představě se mi dělá zle!)

Nebyla jiná možnost, sáhla jsem pod postel pro kufr a hodila ho na postel. Doběhla jsem ke skříni a začala jsem házet oblečení přímo do kufru. Na nějaké skládání nebo rovnání jsem kašlala. Všechno jsem na sebe naházela, přimáčkla a snažila se kufr zavřít.

(Sakra! Sakra! Všechno je v háji! Už ani ten blbej kufr za nic nestojí!) Naštvaně jsem ho hodila na zem a kopala jsem do něj jak nejvíc jsem mohla.

(Nic se mi nedaří! Nic! Chci odsud pryč!) Došla jsem k židli a posadila se. Snažila jsem se uklidnit. Po chvíli jsem zkusila kufr znovu zapnout a konečně se mi to povedlo.

(No konečně!) Už o trochu klidněji jsem došla zpátky ke stolu, vyndala jsem pero a papír a pustila se do psaní....

Mezi tím u BTS:

"Mluví? Jak mluví?" Zeptal se Taehyung nechápavě Jimina.

"No tak jak to říkám. Nechtěl jsem jí v jejím stavu pustit pryč a ona se do mě pustila."

"Kam šla?" Přerušil ho JungKook a podíval se ke dveřím.

"A jak to mám vědět? Seřvala nás tu jako malý kluky a vyběhla pryč." Odvětil už podrážděněji Jimin.

"A ty jsi jako nechal?!" Obořil se na něj Taehyung.

"A co jsem měl asi dělat? Přivázat jí tu k něčemu?! Za tuhle situaci můžeš hlavně ty, tak nesvaluj vinu na druhý!"

Taehyung jen sklopil hlavu, zatímco JungKook po něm házel vražedné pohledy.

"Zítra jí to řeknu."

"Vážně? A co jí řekneš?" Obořil se na něj J Hope.

"Pravdu... Co jinýho."

"Tak to si můžeš uštřit. Myslím, že jí to došlo hned jak tě viděla." Přidal se Jin.

Chvíli na to vešel dovnitř manažer.

"Tak co je s váma? Odjíždíme..."

Kluci si beze slova vzali věci a šli k autu. Cestou do dormu nikdo neřekl jediné slovo.

Zatímco kluci seděli v obýváku, Taehyung zůstal v pokoji a přemýšel co vlastně Seol Hee zítra řekne.

(Takhle daleko to nemělo zajít. Měl jsem jí říct pravdu hned.... Proč mě vlastně vůbec hledala?! Neměla za mnou vůbec chodit! Sakra! Co jí mám zítra říct?)

Ten večer zůstal v pokoji sám, JungKook ani Jin do pokoje nepřišli. Ustlali si v obýváku a nechali Taehynga přemýšlet. Ten byl vzhůru dlouho do noci než nakonec usnul.

Další den ráno se kluci chystali a JungKook si šel pro věci do pokoje kde se zrovna vzbudil Taehyung. Posadil se na postel a tiše pozoroval JungKooka.

"To co se stalo včera.... Nemění to nic na tom co jsem ti předtím řekl." Začal najednou Taehyng.

JungKook se zarazil a otočil se k Taemu.

"Mě už ale nezajímá co jsi říkal."

"Tak to tě teda bude zajímat! Prostě si jí nebudeš všímat!" Pokračoval Tae.

JungKook odhodil věci na postel a šel k Taemu.

"Co si o sobě vlastně myslíš, hm? Oblbneš jí, podvádíš jí a když jí pak odhodíš jako odpad, tak je pořád tvůj majetek?!" Zvyšoval JungKook hlas.

Taehyung si to nenechal líbit a zvedl se z postele.

"Přesně tak! Je moje ať se ti to líbí nebo ne! Nebudeš jí milovat, je ti to jasný?!"

"Milovat? Copak ty víš co to je?! To co k ní cítíš není láska! Je to tvoje sobeckost! Chceš jí jen vlastnit, ale ona není tvůj majetek!"

JungKookovi právě docházela trpělivost, ale naštěstí do pokoje vrazil Rap Monster.

"Nechte toho! Hned toho nechte!" Postavil se mezi ně a JungKook hned ustoupil. Vzal si věci a odešel z pokoje.

Kluci se v autě záměrně posadili tak aby ti dva byly co nejdál od sebe. Ani jeden z nich neřekl nic. V autě zavládlo hrobové ticho.

"Děje se něco? Nejste nemocní?" Podivil se manažer.

"Proč?" Předstíral zájem Jin.

"No kolikrát mě z vás bolí hlava už po pěti minutách v autě, ale dneska jste úplně ticho. To není jen tak. Stalo se snad něco?" Vyzvídal dál manažer a měřil si kluky pohledem.

"Nic se nestalo... Jen... Jen jsme se pořádně nevyspali." Mávl Jimin rukou a pokusil se o úsměv.

"Zase jste ponocovali co? Já se z vás jednou zblázním."

Takové vysvětlení manažera naprosto uspokojilo a dál se naštěstí pro všechny nevyptával.

Klukům se výrazné ulevilo, neměli sebe menší náladu něco si vymýšlet.

Ráno jsem se vzbudila o něco dřív. Chtěla jsem aby mi to poslední den slušelo. Zalezla jsem si do koupelny a strávila tam snad hodinu. Když jsem se sebou byla aspoň trochu spokojená, sbalila jsem obálku ze stolu a vyrazila jsem.

Když jsem dorazila do kanceláře, zjistila jsem, že jsem tu první.

(Díky bohu. Aspoň to budu mít z krku dřív než příjdou.) Vytáhla jsem z tašky obálku a šla přímo k řediteli do kanceláře. Hned ve dveřích mě ale zastavila jeho sekretřka.

"Je mi líto slečno, ředitel má teď práci a nechce být rušen. Zkuste přijít třeba za hodinu."

Nehodlala jsem uspoupit ani krok zpět. Nechtěla jsem riskovat, že uvidím Taeho a jako naivka bych si to rozmyslela. S ledovým klidem jsem se hodila rty do křivého úsměvu.

"Je mi líto, ale tohle je opravdu důležité. Potřebuji s ním ihned mluvit."

Sekretářka na mě vyvalila oči a na chvíli ztratila řeč. Hned na to se rozeběhla ke dvřím od ředitelovi kanceláře a po chvíli mi beze slova naznačila, že můžu dovnitř.

"Vítám tě Seol Hee, moje sekretářka říkala, že něco naléhavě potřebuješ. No.... Spíš to vykoktala. Co pro tebe mohu udělat?" Nahodil svůj široký úsměv a podal mi tužku a papír.

Sekretářka mu nejspíš neřekla, že mluvím.

Jen jsem se uklonila a beze slova mu podala obálku. Zvědavě vytáhl složený list a pochvíli se na mě překvapeně podíval.

"To myslíš vážně?" Přikývla jsem.

"Ale proč? Proč tak najednou? Něco se ti tu nelíbí, nebose snad něco stalo?" Nechápal.

"Je mito líto, ale já už tu nemůžu zůstat. Děkuju za všechno co jste pro mě udělal, ale chci se vrátit domů."

Ředitel otevřel pusu a nepokrytě na mě zíral. Dobrou chvíli trvalo, než ze sebe vydal hlásku.

"Ty... Ty... Ty mluvíš? Ale jak? Kdy?" Zakroutila jsem s úsměvem hlavou.

"Na tom nezáleží. Jen chci aby jste věděl, že si vážím příležitosti kterou jste mi tu dal. Opravdu moc, ale chci vás o něco poprosit."

Ředitel se zvedl a došel ke stolku kde měl položený nějaký alkohol. Nalil si do sklenky a napil se.

"Promiň, tohle jsem musel zapít. Mám takovou radost, že zase mluvíš. Mrzí mě že chceš odejít zrovna teď. Ale povídej... Co pro tebe můžu udělat?"

Na chvíli jsem zaváhala.

"No.... Víte.... Potřebovala bych, aby o mém odchodu nikdo nevěděl dokud nebudu pryč."

Ředitel zvedl obočí a zamyslel se.

"Seol Hee, proč mám pocit že před něčím uíkáš? Ublížil ti někdo? Řekni mi pravdu."

Pokusila jsem se úsměv, chtěla jsem potlačit všechny ty pocity které jsem v sobě v tu chvíli dusila.

"Nic takového. Já... Já jen nechci aby mě někdo přemlouval. Dost jsem se tu s klukama spřátelila a vím jak by to vypadalo. Navíc... Já nemám ráda loučení."

Ředitel mě dál zamyšleně pozoroval.

"A je to opravu jen kvůli tomu?"

"Ano.. Je to opravdu jen kvůli tomu. Dnes tu ještě zůstanu a ráda bych aby si všichni mysleli, že mám jen dovolenou. Bylo by to možné? Mohl by jste to pro mě udělat?"

Ředitel se podrbal na hlavě a pak se na mě jen pousmál.

"Jistě, tohle je to nejmenší co pro tebe můžu udělat. Ale jen pokud mi tu teď slíbíš, že se mi ozveš pokud budete doma něco potřebovat."

Slíbila jsem mu co po mě chtěl, potřásli jsme si rukou a hned na to jsem opustila jeho kancelář. Výrazně se mi ulevilo, když jsem věděla že už dnes večer odjedu.

Bylo to jako by mi spadl ze srdce jeden velký balvan. Jenže ten druhý, ten o hodně těžší na mě teprve čekal. Čekal na mě přímo za dveřma a já váhala jestli mám vůbec odvahu vejít dovnitř. (Máš za sebou už půlku cesty. Teď nemůžeš couvnout. Ukaž tomu křivákovi, že to s tebou nic neudělalo. Ignoruj ho, dělej jako by neexistoval! Udělej s ním rychlí proces a máš vyhráno! Pak už ho nikdy... NIKDY neuvidíš!)

Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem dovnitř. Kluci se na mě hned podívali, ale já si to namířila přímo k Jiminovi. Cestou jsem minula Taeho, který si myslel že jdu za ním.

"Chci se ti omluvit za včerejšek. Za to jak jsem na tebe vyjela. Je mi to líto."

Jimin se na mě pousmál a poklepal mě na rameni.

"Nic se neděje, já to chápu."

Vracela jsem se zpátky ke svému stolu, ale v tom jsem ucítila jak mě někdo chytil za ruku.

Taehyung mě chytil a otočil mě k sobě.

"A já? Se mnou nechceš mluvit?"

Nic jsem mu neodpověděla. Nestál mi za jedinou hlásku, kterou bych mohla vydat.

"Já s tebou mluvím!" Moje mlčení ho štvalo nejvíc na světě. Nikdy bych nevěřila, že by to na něj mohlo takhle zabírat. Po chvíli to nevydržel, znovu mě chytil za ruku a zatáhl mě do vedlejší místnosti. Zůstali jsme sami.

"Nechceš se mě na něco zeptat?..... Tak mluv se mnou přece!"

Podívala jsem se na něj, ale neřekla jsem nic. Na co bych se ho měla ptát? To co jsem viděla mi přece bohatě stačilo.

"Myslíš si, že tě budu prosit o odpuštění? Měl bych?... Možná jo, ale já to neudělám. Jediné za co se ti můžu omluvit je, že jsem ti to neřekl hned. Omlouvám se.... Jenže ty jsi za mnou včera neměla chodit, neměla jsi mě hledat. Já nechci vážný vztah, chci si užívat života. Byla chyba že jsem ti to neřekl. To přiznávám. Chtěl jsem to s tebou ukončit, ale ne takhle. Byla jsi docela dobrá."

To už jsem nevydržela, bylo toho moc. Neudržela jsem se a vlepila mu tak silnou facku až mě bolela ruka. Taehyung nahodil ironický úsměv a změřil mě pohledem.

"Byla chyba si s tebou vůbec něco začínat." Dal se na odchod, těsně mě minul aby do mě mohl strčit. Bylo to jasné znamení jeho opovržení vůči mě.

(Tak... A je to venku.... Teď to vím přímo od něj. Byla jsem jen další čárka na seznamu. Další z mnoha holek co už měl a co bude mít... Co jsem vlastně čekala? Vážně jsem ještě trochu doufala, že takhle to není. Doufala jsem v nějaké aspoň trochu rozumné vysvětlení, ale tohle? Pravda je bohužel opravdu až moc krutá.) Už jsem nebyla tolik naštvaná, byla jsem zklamaná.

Slzy se mi znovu vrátily to očí. Otřela jsem je přímo z očí, nechtěla jsem aby mě takhle někdo viděl. Odešla jsem z místosti a namířila si to rovnou do sklepa. Prošla jsem kolem studia kde právě kluci seděli. Došla jsem ke schodům, dál už jsem nemohla. Doufala jsem, že se mi uleví až s ním promluvím. Místo toho mi bylo daleko hůř. Nedalo se to vydržet. Seděla jsem na schodech a nechala slzy volně padat. Už jsem neměla sílu tomu dál odolávat.

"Seol Hee?" Uslyšela jsem za sebou něčí hlas.
Kroky se přibližovaly...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama