Prosíme vás, abyste nekopírovali obsah blogu.

Bez souhlasu autorů

(Je to otázka vašeho vlastního bezpečí ;D )

Sweet or Danger - 15. JungKook

6. listopadu 2016 v 19:59 | Elvírka

Sweet or Danger

15. JungKook

Jen letmý dotek mi prozradil, že si ke mě někdo přisedl. (No tak, ovládni se! Takhle tě nikdo nesmí vidět! Nesmíš na sobě dát cokoliv poznat!) Prolítlo mi hlavou a v ten samý okamžik jsem vyloudila na tváři něco, co mělo alespoň vypadat jako pokus o úsměv.

Zvedla jsem hlavu a konečně jsem se pootočila k tomu, kdo za mnou přišel.

"Jsi v pořádku? Co je ti?"

Podívala jsem se do Kookieho překvapených očí a jen jsem zakroutila hlavou.

"Muselo se ti něco stát, vidím to na tobě." Nenechal se odbít a rukou mi dal opatrně vlasy z obličeje.

"Tys plakala?"

"Ne."

"A dost! Takhle tu nemůžeš zůstat. Někdo tě uvidí." Vzal mě za zápěstí a vytáhl mě zpět na nohy. Táhl mě po schodech nahoru, až do chvíle kdy se zastavil před starými, otlučenými dveřmi.

"Moje tajné místečko." Podotkl s úsměvem a otevřel dveře na střechu. Vytáhl mě ven a hned za námi zavřel dveře. Slunce mi hned začalo pálit do už tak unavených očí.

Kookie se posadil na zem a opřel se o zeď za ním. Chvíli jsem ho jen tak pozorovala a pak se sesunula na zem vedle něj.

"Víš co? Donesu něco k pití, počkej tu chvilku na mě. Nikam nechoď, ano?"

Přikývla jsem a to už Kookie zmizel ve dveřích.

Opřela jsem hlavu o zeď, zavřela oči a přemýšlela.


Co tu vlastně ještě dělám? Měla jsem jen předat výpověď a hned odejít. Proč si to takhle komplikuju? Co si to nalhávám. Chtěla jsem ještě jednou... Ještě naposledy... Alespoň na malou chvíli vidět kluky pohromadě. Myslela jsem si, že se zvládnu Taemu ještě naposledy podívat do očí. Jak naivní jsem byla. Chtěla jsem být silná, místo toho tu teď sedím zlomená a nemám už ani špetku hrdosti. Zlomil mě někdo v koho jsem tolik věřila. Někdo, kdo pro mě byl vším.

Ze zavřených očí se mi znovu drala slza, která mi pomalu stékala po tváři. To už jsem uslyšela skřípáni dveří a rychle jsem si utřela tvář.

"Tu máš."

Podal mi Kookie kelímek s kávou a znovu se posadil těsně vedle mě. Jen letmo jsem se na něj podívala a usrkla jsem horký nápoj, který jsem sevřela v dlaních. Hned se ozvala bolest ve dlani, kterou jsem praštila Taeho. Tahle bolest byla ve srovnáni nic proti tomu, co jsem teď měla v sobě.

"Je mi líto, jestli ti Tae řekl něco špatného." Otočila jsem se k němu.

"Omlouváš se, jako kdybys za to mohl ty. Jenže nemůžeš, nemáš s tím nic společného. Neomlouvej se za někoho jiného."

Kookie se na mě překvapeně podíval.

"Ale ano, z části je to všechno i moje vina. Mohl jsem ti říct jaký Tae ve skutečnosti je. Všichni jsme mohli, jenže jsme prostě nevěřili že by byl schopný ti ublížit. Doufaly jsme, že tentokrát je to něco jiného. Aspoň tak nám to říkal.... Proto jsem se držel zpátky."

Jen jsem si povzdechla. Říkal to čemu jsem chtěla věřit i já.

"Nemůžeš za to jaký je. Myslím, že i kdyby jsi mi to řekl, k ničmu by to nebylo. Slepě jsem mu věřila. Důvěřovala jsem mu, jako nikomu jinému. Nechtěla bych tohle všechno slyšet. Je nakonec asi lepší, že jsem to viděla na vlastní oči."

Kookie jen soucitně přikývl.

"Možná ano. Víš, on byl vždycky takový. Byl buď až moc sladký nebo naopak nebezpečný. Má prostě takovou povahu."

Sklopil nakonec hlavu. Tolik ho mrzelo, že to celou dobu věděl a nic neudělal.

"Já...Já... Nevěřila jsem, že bych mohla mít někoho tak ráda jako jeho. Všichni se mi vyhýbali, protože jsem nemluvila. Uzavřela jsem se do sebe a on byl první kdo mě vnímal takovou jaká jsem."

V tu chvíli se mi vybavili všechny společné chvíle.


Jak se poprvé objevil ve sklepě, kam jsem chodila jíst.

Jak mě při jednom obědě donutil tancovat, povzbuzoval mě.

Jak mě vytáhl uprostřed noci na výled pod hnězdami. Nebo jak jsem spala v jeho náruči, když mě chránil před bouřkou.

Jak se na mě pořád díval.

Jak se na mě usmíval..... Jeho úsměv..... Ach ten jeho úsměv.

V tu chvíli, aníž bych si to uvědomila... Jsem měla oči jako dvě jezera. Tak plné snad ještě nebyly.

"Tak proč?... Proč já? Proč mi tohle udělal?!"

Kookie se na mě podíval. Viděl, jak si otírám slzy z obličeje.

"Nikdo tu není, klidně se vybreč." Najednou mě stáhl k sobě do náruče a hladil mě po vlasech. Hlavou jsem se opírala o jeho rameno a cítila jsem jak mě pevně tiskne k sobě.

Zvedla jsem k němu uplakanou tvář, poznal že se snažím udržet všechno v sobě.

Proto se ke mě najednou naklonil.

"Opravdu tu nikdo není. Nemusíš být statečná. Nemusíš to v sobě nést. Vybreč se, klidně mě i bij pokud se ti uleví." Vzal mou ruku a začal s ní bít do jeho hrudi.

Vytrhla jsem mu svou ruku a pevně ho objala. Zabořila jsem svou hlavu do jeho ramene a rozbrečela se. Muselo to ze mě ven, najednou jsem to v sobě už dál nemohla nést.

"Proč! Proč mi tohle udělal?! Proč mi tolik ubížil?!" Křičela jsem. Naprosto jsem se přestala ovládat.

Jeho pevné objetí, jeho jemné hlazení po mých vlasech bylo přesně to co jsem potřebovala.

Potřebovala jsem vědět, že je tu někdo se mnou. Někdo, kdo stojí při mě a o koho se můžu opřít.

"Proč to bolí?! Proč mě to tak moc bolí?!.... Nenávidím ho! Nenávidím!" Pokračovala jsem mezi vzlyky. Všechno to ze mě šlo ven jako lavina. Teprve teď se mi opravdu ulevilo. Teprve teď jsem měla pocit, že mohu dýchat o trochu volněji.

"Jen ven s tím.... Hodná holka... To bude dobré... Bude to zase dobré..." Utěšoval mě Kookie a jemně mě plácal po zádech zatímco já se ho pevně držela.

Nevím jak dlouho jsme tam takhle byly. Už jsem ani nemluvila, jen plakala... Nakonec ani to ne. Jen Kookie mě pořát jemně plácal po zádech.

Opatrně jsem se ho pustila a chtěla se zase posadit, ale strhl mě zpátky.

"Ještě ně... Ještě chvilku tu takhle zůstaň. Prosím."

Zmateně jsem se nechala strhnout zpátky. V tu chvíli mi byla jeho přítomnost příjemná víc než bych si to sama chtěla připustit. Znovu jsem se k němu přitiskla a vnímala jeho vůni. Jeho uklidňující tlukot srdce i jeho jemné doteky.

V jeho náruči mi bylo tak volně. Působil na mě jako elixír života. Chtěla jsem se v téhle chvíli ztratit a nikdy nenajít cestu ven.

Najednou.... Zvuk.... Nějaký zvuk v dálce mě vrátil zpátky do reality. Otevřela jsem oči a viděla Kookieho, jak zvedá telefon.

"Bože! Já jsem usnula?" S hrůzou jsem se zvedla z jeho náruče.

"Usnula? Spíš tu už minimálně dvě hodiny." Prozradil mi se zářivím úsměvem na tváři. Vypadalo to, jako kdyby si tuhle chvíli vyloženě užíval.

"I když bych tu s tebou rád zůstal, tak se budeme muset vrátit. Už se po nás schánějí."

Oba jsme se zvedly a šli zpátky do studia. Těsně před tím, než stačil otevřít dveře jsem ho ještě chytla za ruku.

"Já... Víš... Chci ti poděkovat. Právě teď jsi pro mě udělal víc, než kdokoliv za celou dobu co jsem tady. Vždycky budeš mít v mém srdci zvláštní místo."

Kookie se na mě podíval a jen se nad tím pousmál.

"Nemluv se mnou jako by ses loučila. Jsem tu pro tebe kdykoliv budeš chtít. I kdyby to mělo být o půlnoci. Domluveno?"

"Jasně... Domluveno." Přikývla jsem nakonec.

(Ach Kookie.. Kdybys věděl... Opravdu jsem se s tebou právě teď rozloučila. Nezlob se na mě prosím až budu pryč.)

Dívala jsem se za ním jak odchází do studia a už teď mi chyběl. Jen on???

Ne. Sotva jsem nakoukla dovnitř a uviděla všechny ostatní, hned jsem věděla jak moc mi budou všichni chybět.

Kookie, Jin, Jimin, Suga, J Hope, Rap Mon a Tae..... Ach bože Tae!

Podívala jsem se jeho směrem a zachytila jeho pohled. Bolest na srdci se vrátila jako ostrý nůž který mě bodá znovu a znovu. Nemohla jsem to vydržet. Musela jsem pryč. Hned.

Vzala jsem si věci a šla rychle ke dveřím. Otevřela je a pak jsem se najednou zarazila.

Otočila jsem se a ještě jednou se na ně podívala. Každému jsem věnovala úsměv a zamávala jim. Pak už jsem za sebou rychle zavřela dveře a pospíchala pryč z toho studia. Z této budovy i z téhle společnosti. Chtěla jsem být co nejdál jsem mohla. Šla jsem ulicemi se sklopenou hlavou a myslela na Taeho.

(Teď se me zbavil. Určitě se mu muselo hrozně ulevit. Může dál svobodně pokračovat ve svém bezstarostném životě jako do teď. Zapomene na mě a a já musím zapomenout na něj. Kéž bych to dokázala tak snadno jako on.)

Konečně jsem došla do bytu a zalezla do postele. Až do dalšího rána jsem jí nehodlala opustit. Zůstala jsem v ní po zbytek dne a přemýšlela jestli jsem něco nemohla změnit. Jestli jsem někde neudělala chybu, které jsem mohla předejít. Nemohla jsem spát, pokažde když jsem zavřela oči se na mě usmíval Taehyung. Bylo to k nevydržení, usnula jsem až pozdě v noci.

Ráno jsem se jen těžce stavěla na nohy. Moc jem toho nenaspala, hned co jsem se umyla jsem popadla všechny svoje věci. Naposledy se rozhlédla po bytě, odložila jsem klíče na stůl a zabouchla za sebou dveře. S každým takovým odchodem jem byla o něco lehčí.

Konečně jsem stála ve frontě na autobus a čekala až příjdu na řadu.

Poslední místo u okénka bylo moje. Zabořila jsem se do sedadla a loučila jsem se se Soulem.

Autobus se pomalu rozjel, už jsem se nemohla jen tak vrátit. Jak jsme se vzdalovaly dál a dál, moje problémy byly menší a menší. Aspoň mi to v tu chvíli tak připadalo.

Kolébání autobusu mě začínalo pomalu ale jistě uspávat. Zavřela jsem oči a nechala se kolébat do spánku, kterého jsem si v noci moc neužila.

V tom mi zazvonil telefon, podívala jsem se na něj a viděla novou zprávu.

Byla od Taeho....
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama